Vypusťte Krakena

Vypusťte Krakena
25. února 2016/ už jen 876 km

Ano, ano, máte pravdu jsem ve skluzu.

Za únor jsem uběhla jen 39,42 km. Prostě můžete mít skvělý plán, ale často jím život zatřese. Stačí, když vás doběhne chřipka a máte po běhání.

Mám před sebou 4 dny do konce měsíce. Mohla bych svůj měsíční závazek dohnat, ale bylo by to na úkor práce a mého dobrého pocitu v rodině. A o tom taky time management je.

O dobrém pocitu. O tom, že není třeba zmatkovat… když brod je ještě daleko.

Totální rozmetání plánu neříká: „Vykašli se na plánování. Je to blbost. Říkal jsem Ti to.“.

Právě naopak.

Protože se po dobu VÝPADKU snažíte udělat JEN to opravdu NEJdůležitější, to méně důležité se chtě-nechtě nakupí na VELKOU, VELKOU, VELKOU hromadu.
Kam oko dohlédne je nějaký rest případně nový úkol, který potřebuje Vaši pozornost a čas. Do toho se přimíchá pocit zmaru, pochybnosti, jestli to ještě ustojím.

Znám lidi, které tato situace atakuje. Pocit, že neví, kam dřív skočit, je úplně zmrazí. Ustrnou na místě. Druhá varianta je přeskakovat jako zajíc z jedné věci na druhou, podle toho, jak moc se hlásí o slovo. Obě varianty znám nejen z doslechu. V obou případech fungujeme v režimu, JSEM v PASTI.

A to je ten okamžik, kdy se ukáže vlídná tvář time managementu.
Máme jasno ve svých prioritách, tak dáme bokem věci, které k nim nepatří. Naprosto v klidu projdeme úkoly a vybereme si 3 z nich, které když uděláme právě teď, dnes, jako první, nejvíc se nám uleví.

Dnes jsem navíc udělala ještě něco nového. Až se stydím, že po letech školení time managementu, mne to napadlo až teď.

Uvědomila jsem si, že po výpadku v práci (může to být nemoc, ale třeba i dovolená), mám tendenci pustit se JEN do restů v práci. Nějak ve dnech POTÉ, odsouvám své další radosti a potřeby, jako je třeba sport. Něco jako: „Jen doženu resty v práci a pak zase začnu běhat…“

Takže jsem vyběhla a byl to pocit k nezaplacení. V hlavě mi vyskakovala věta: „Vypusťte Krakena.“

Paráda.

Prostě, moje doporučení zní: až nebudete vědět, kam dřív skočit, udělejte si malou radost. Bude Vám hned o trochu líp, cesta se vyjasní, úkoly se seřadí a vše půjde jako po másle.

Přeji Vám den jako po másle,

Monika Ambrožová

Čekání na duši

Jeden starý příběh vypráví o mladém indiánovi, který si koupil auto a pozval na výlet svého starého strýce.
Ten po čtvrthodince jízdy procházkovým tempem poprosil synovce, aby zastavil.
Vystoupil a posadil se na kraj silnice.
Synovec se ho zeptal: „Je ti nevolno, strýčku?“
„Ne,“ odpověděl indián, „čekám, až nás dožene moje duše.“

Krásný příběh, co myslíte?

Jsou dny, které bych potřebovala také prosedět na kraji silnice. Proto dnes vypínám počítač, aby mne má duše mohla dohnat.

Mějte se indiánsky,
Monika

P.S. Příběh jsem našla v knížce Time management jako duchovní úkol. Autoři: Friedrich Assländer a Anselm Grün.