O obětech a rozhodnutí, která svítí zevnitř

Sedím v čekárně.
Přichází maminka s dítětem na vozíčku. Zaklepe na dveře ordinace a pomalu vysvléká svou malou. Je na ně krásný pohled pokaždé, když je vidím…

Vyzařuje z nich klid, taková dospělá láska. U obou. Není tam oběť, bezmoc, vztek, závislost, beznaděj, smutek, ani výčitky. Ani u jedné z nich.

Dveře se otevírají a obě vchází. Vracím se zpátky k rozečtené knížce.

Čtu o oběti a obětech.
O tom, že kolem nás (možná v nás) žijí lidé, kteří čekají, až přijde kouzelná víla s čarovnou hůlkou a zbaví je jejich trápení. Vyřeší jejich problémy. Rychle a bez bolesti.

Oběti většinou obviňují ze svého těžkého osudu ostatní. Přenášejí zodpovědnost za svou složitou situaci na někoho jiného, protože:
pokud obviní ostatní, nemusejí se ONI sami změnit.

Reinhard K. Sprenger říká, že být dospělý znamená pochopit, že nikdo nepřijde, aby nás vysvobodil.

Souhlasím.

Jak se říká, pomocnou ruku najdeme vždy na konci svého ramene. Udělejme jednou provždy konec planým nadějím. Vyčkáváním prodlužujeme své trápení a dobrovolně se zbavujeme svéprávnosti. Jinak řečeno čekáním na zázrak dáváme příliš velkou moc nad svým životem ostatním lidem, okolnostem a událostem.

Vím, o čem mluvím a vím, že za mým zdlouhavým otálením obvykle stojí strach. Strach z toho, co BUDE za „červenou línií“ , za velkou černou zdí. Vždyť, když zůstanu, kde jsem, aspoň vím, co mám.
I když mne to ubíjí (zabíjí, ničí, bere energii).

Obavy z neznámého výstižně popsal právě R. Sprenger. Říká, že STRACH znamená, že  PEVNĚ svíráme něco malého a toho většího se vzdáváme.

Když se cítím jako oběť, trpím jako kůň.
Situace se komplikuje, když jsem přesvědčená, že je to má povinnost.

Mám 14 zaměstnání, abych zabezpečila své děti… Vzdávám se svého vysněného zaměstnání, abych se mohla naplno věnovat rodině…Vzdávám se volného času, aby se můj partner mohl naplno věnovat kariéře…

Povinnost prý přichází v šedém lněném pytli strádání a je provázena aurou sebeobětování.
Líp bych to neřekla.

A taky souhlasím s tím, že hlavně ve vztazích k druhým lidem nemáme nic dělat z povinnosti. Povinnost je hluboce protkaná s nenávistí (silné slovo, co?) k tomu, kdo požaduje naši aktivitu a ZDÁNLIVĚ nám brání, abychom žili svůj život. Pokud to tak cítíme, očekáváme vděčnost a odškodnění, i když patrně podvědomě.

Málokdo je takový frajer, že se veřejně přizná k nároku na odškodnění.

Nehážu kamenem.

Sama jsem si párkrát do role oběti vklouzla. Ale nesedí mi. Vadí mi, když mne ostatní vidí jako nesvéprávnou oběť událostí k politování. Potřebuji se hýbat, ne přešlapovat na místě a vyhlížet prince na bílém koni, až TO za mne vyřeší. V takové situaci dlouhodobě žít neumím.

Možná se ptáte, proč čtu o obětech, když mi tento životní postoj nevyhovuje?

Protože je potkávám kolem sebe i v sobě. Chci pochopit a podpořit každého (i sama sebe), aby se nebál udělat rozhodnutí… začít podnikat, změnit práci, říct si o vyšší plat, říct si o víc společného času ve vztahu…

Víte, ta maminka postižené holčičky se podle mne jako oběť nechová. Prostě se stalo a ona se rozhodla jít dál.
Ale možná je to jinak. Nechci mluvit za ni.

Vždycky, když ji vidím, vybaví se mi věta:
„Pokud rozhodnost září ve vašem nitru, vyzařuje i navenek. „

Když se rozhodujeme, potřebujeme si uvědomit, že všechno, co děláme, děláme JEN A JEN pro sebe. Protože je to pro nás osobně důležité, připadá nám (mně Monice, Janě, Petrovi) to správné, odpovídá to našim hodnotám a normám. Nebo nám prostě dělá dobře, že takto jednáme. Pravděpodobně bychom se cítili špatně, kdybychom to neudělali.

Téma obětí a sbírání odvahy k rozhodnutí asi ještě několikrát otevřu.

Minimálně než dočtu opravdu dobrou knížku „Rozhodnutí je na Tobě. Cesty z každodenní spokojenosti.“ od Reinharda K. Sprengera. I když mne častokrát nadzvedne ze židle, bude součástí mé osobní knihovny.

Hezký víkend všem,
Monika

rozhodnost

Cítit se tak akorát, třeba jako herečka

Stála jsem u stolku, pozorovala lidi kolem a popíjela kávu. Najednou jsem na obálce časopisu uviděla Jitku Schneiderovou. Mám ji ráda. Baví mne její názory, styl hraní i barva hlasu (i vlasu).

Navzdory okolnostem mi problesklo hlavou, že je vlastně moc fajn, že tady čekám.

Vzala jsem do ruky mobil a nafotila si její odpovědi. Rozhovor byl tři měsíce starý, ale jakoby kopíroval to, na co myslím právě dnes. Možná je to tím, že Jitka Schneiderová je jen o 4 roky starší než já. Možná nezáleží na tom, jeslti jste slavná herečka, nebo ne. Možná jsou naše životní příběhy víc podobné, než si chceme přiznat.

Na otázku, co zažila v poslední době nového, odpověděla, že zažila několik zásadních věcí v soukromém životě. Dokázala si, že se umí za sebe postavit a že po delší době přišla na to: „co chce momentálně opravdu žít, jaký život mít, abych byla spokojená.“
Zjistila, co jí v životě dělá dobře a co naopak. Srovnala se uvnitř a podle toho se řídí – v každé situaci a za všech okolností.

„Momentálně se cítím dobře, svobodomyslná jsem tak akorát a nikoho nesoudím.“ Hmmm (moje uznalé).

Možná si říkáte, nic objevného. Vždyť je to tak jednoduché. Říct si co chci, co nechci. A nebo si říkáte, že to tak v normálním životě nejde. Že si to může říct jenom taková slavná herečka, ale ne vy. Skutečný život přece vypadá úplně jinak…

Jaká je vaše odpověď?
Cítíte se spíš kolečkem v soukolí, nebo vidíte světlo na konci tunelu?

Kdo mne zná, tak ví, že vidím spíš světlo. Někdy taky padnu na h.. a hořce pláču nad svým přetěžkým osudem. Ale jsou to jen slabé chvilky. Takovéto domácí „sebepolitováníčko“ a pak zase hlavu vzhůru, jdeme dál.

A přesto, že si o sobě myslím, že život nežiju v rouše oběti, přesto mne nadzvedla knížka Reinharda K. Sprengera „Rozhodnutí je na TOBĚ“.

Autor si nebere servítky a nelítostně popisuje, co postoj oběti způsobuje. Jestli jste si už zpracovali to, že je lepší říkat „chci“, nebo „potřebuji“ místo slovíčka MUSÍM (jasná pozice oběti), tak tady se dočtete víc.

Přestože jsem nekuřák, zůstává mi v paměti příklad kouření škodí zdraví. Autor bez skrupulí říká, že rakovinu nezpůsobuje cigaretový tabák. Tabák je přece rostlina a cigareta nemá žádnou vůli. Rakovinu SI ZPŮSOBUJÍ LIDÉ tím, že kouří.

A je to tady. Oběť mluví jazykem bezmoci a vyhýbá se jakékoliv zodpovědnosti. Říká se tomu taky syndrom Piláta Pontského… jsme nuceni reagovat, nemůžeme rozhodnout jinak, musíme vám bohužel sdělit. Jako když se nás zmocní neviditelné síly a tlačí nás ke zdi. Znáte to?

Jitka Schneiderová se rozhodla. Srovnala si svá ráda/nerada a získala vnitřní klid. Svou práci si pečlivě vybírá a říká pěknou věc:“ Když něčemu věřím na začátku, věřím tomu i na konci.“

Pokud na vás dopadne stín oběti, zapochybujete o sobě, politujte se tak akorát, pak odhoďte všechny pochybnosti za hlavu a odpovězte si na otázku: „Co proti tomu můžu udělat?“

A ještě příklad ze Starého zákona.
Izraelité měli před sebou boj proti Kananejcům, kteří byli v početní převaze. Izraelity vedla žena, stará soudkyně Debora. Zeptali se své velitelky: „Deboro, zvítězíme?“ „Ne,“ odpověděla. „Proč ne?“ „Protože se ptáte.“

Nepochybujte o sobě.
Dokážete to, co chcete dokázat.

Já vám věřím, tak si věřte.
Aneb slovy klasika: Je ve vás víc, než si myslíte.

Závody se vyhrávají v hlavě

O soucitu a rychlém návratu

Běžím už jeden den a přibližně 8 hodin.
Tedy ne v celku. Ale od ledna jsem naběhala víc něž za celý minulý rok. Úspěch? Pro mne ano.

Cítím se jako vítěz pokaždé, když vyběhnu. Ne, až když doběhnu do cíle, ale už v okamžiku, když za mnou zaklapnou dveře od bytu. Když zvítězím nad svou leností a potluču pár krabů v okolí (kdo čte pravidelně, ví, o čem mluvím).

Jestli to takto půjde dál, budu se tento rok cítit jako vítěz minimálně 100x.
Když nad tím tak přemýšlím, nevím, jestli takovou dávku pozitivních pocitů unesu.

Zdánlivě jen běhám. Pracuji na své fyzičce, ale i „psychičce“. Ze začátku jsem nejvíc energie potřebovala na to, abych se k vyběhnutí vůbec přemluvila. Pak jsem si našla rytmus (2 až 3krát týdně, nejlépe obden). Přišla krize. No a odešla. A zase přišla…teď je na odchodu.

Zjistila jsem, že nastavit si tempo (jak často, kolik) a naučit se rychle začít, je pro mne osobně ta nejlepší cesta.

A to platí i v time managementu. Schopnost říct si, kolik toho potřebuji udělat, rozvrhnout práci a vrhnout se do plnění úkolu, HLAVNĚ neodkládat. Nedělat si příliš dlouhé pauzy. Někdo tomu říká prokrastinace. Já v tom vidím kus odvahy, sebeovládání a sebeúcty.

Když to vezmu kol a kolem, prokrastinace je skvělá příležitost, jak získat svou ztracenou sebeúctu zase zpět. Když odoláte pokušení lelkovat, vyhrajete další bitvu. Jednou to bude celá válka.

Mám za sebou 261 km a 739km před sebou.
Jasně Eleanor Robinsonová uběhla můj roční cíl 1000km za 8 dní a 27 minut (v kuse). Klaním se a říkám si, že je dobré mít srovnání.

Ale důležitější je mít rád sám sebe. Mít se sebou soucit. Když nemůžu, tak nemůžu.

Mimochodem Brené Brown říká ve svých Darech nedokonalosti, že perfekcionismus je nedostatek soucitu k sobě.

Klepu se dnes po rameni, protože se cítím parádně.
Podle všeho si svých 1000km budu vychutnávat mnohem mnohem déle, než má ultramaratónská kolegyně.

A o tom to je: dát si SVŮJ cíl a užívat si cestu k němu, protože cíl je splněné přání.

 

Hezkou neděli,
Monika Ambrožová

mým posláním