Monthly Archives: Říjen 2016

Ztraceni v prioritách

Date
Posted by
Ztraceni v prioritách

Time management mne paradoxně učí se ZASTAVIT.

Záměrně píšu …učí, protože ještě neumím pravidelně a cíleně odpočívat. Pořád i po těch letech kurzů a školení je to pro mne věc, kterou si musím připomínat. Někdy zapomenu a tělo se samo přihlásí. Jako právě teď.

Nemám TO ještě zvnitřněné a toužebně pošilhávám po jogínech a lidech, o kterých si myslím, že to umí. Těším se na okamžik, bod zlomu, kdy se pravidelná zastavení „sama se sebou“ stanou normální součástí mého dne.

Přitom by to nemělo být nic složitého.

Prostě si sednout. Nadechovat a vydechovat. Když se nadechujeme, vracíme se k sobě. Když vydechujeme, uvolňujeme veškeré napětí. Stačí pár vteřin, jak říká mistr zenového budhismu Thich Nhat Hanh (nechtějte po mně, abych jeho jméno vyslovila). Pár vteřin a jsme zpátky DOMA, protože domov máme uvnitř sebe.

Domov máme uvnitř sebe a uvědomělým nadechováním a vydechováním si v sobě uklízíme.

Krásná myšlenka, co říkáte? Knížka Umění sdílet je takovými brilantními myšlenkami protkaná.

Mně se líbí, že když se naučíme zastavit, spojíme se sami se sebou. Zastavíme stav ztracenosti, stav, kdy nejsme sami sebou. Stav, kdy se plácáme mezi prioritami.

Priorita je věc, které potřebujeme dát přednost před ostatními. Smyslem priorit je ulehčit nám život. Když máme jasno v tom, co je pro nás důležité, umíme se rychle rozhodovat. Umíme s taktem a důsledností ochránit své hranice. Jsme si jistí v kramflecích. Oddělujeme plevel od zrn.

Když mluvím s lidmi na školení, občas se ukáže, že mají kopec priorit. Někdy dokonce hory. Nekonečné hory.

Možná by jim právě pomohlo: zastavit se, vysypat všechny priority na jednu hromadu a začít třídit.
Co Vy na to?

Takže nádech, výdech a hezkou sobotu,
Monika

P.S. Knížku Umění sdílet si přečtěte. Čte se jedna báseň. Ani si neuvědomujete, že čtete. Prostě jen pijete čaj a ona Vám klouže do krku.

Nechejte se nakopnout!

Date
Posted by
Nechejte se nakopnout!

Jenom, když jsem si představila, že bych konečně ukázala, co ve mně skutečně je, ROZBUŠILO se mi srdce.

Byl to nával euforie a strachu. Výbušná směsice, která mne na několik hodin naprosto vzala dech. Psala jsem jako o život. Na rovinu: byla jsem v tu chvíli posedlá, dočista smyslů zbavená.

Moc si z toho dne nepamatuji.

Jen vím, že jsem přestala přemýšlet nad tím, že TO ještě přece není hotové. Psala jsem a soustředila jsem se jen a jen na to, že píšu. Na to, že KONEČNĚ opravdu p í š u.

Strach, co by na to řekli lidi, když to přece ještě není úplně vyladěné… Jestli vůbec najdu nějakého vydavatele… Tak ten strach, který mne roky paralyzoval, protože jsem mu to dovolila. Přesně tento strach jsem si postavila přímo před sebe (najednou byl nějaký menší) a nadrzo mu řekla: „No a? Risknu to.“

Myslíte, že jsem se zbláznila?
Možná to tak vypadá a možná je to pravda.

Stalo se to, když jsem otevřela knihu Austina Kleona UKAŽ, CO DĚLÁŠ! Aneb 10 způsobů, jak sdílet svou kreativitu a nechat se objevit.

Jedním slovem: báječná.

Nakopne Vás k akci.
Zbavíte se strachu ukázat, co umíte.

Najednou zjistíte, že je fajn si s někým povídat o tom, na čem právě pracujete, i když to ani zdaleka není hotové. Přestanete se bát, že na Vaší práci někdo najde nějakou muchu. Že do světa vpouštíte něco nedokonalého. Protože na tom přece ještě pracujete. Je to prototyp Vašeho nového produktu, služby.

Konečně bez obav necháte své zákazníky nahlédnout pod pokličku. Což je něco, po čem oni opravdu touží. Nebo právě (a díky Vám) zjistí, že po tom touží.

Uleví se Vám, protože jste doteď v hlavě nosili skvělý nápad. Byli jste uchváceni jeho genialitou. Nevěděli jste, jak ho pustit do světa. Báli jste se, aby Vás někdo nepředběhl.

Ulevilo se Vám, protože už je to venku a zveřejněním toho, co připravujete, jste se zavázali k jeho uskutečnění.

Toto všechno můžete cítit, když si přečtete knížku Austina Kleona.
Dám za to ruku do ohně.

Po jejím přečtení jsem se rozhodla, že kromě 1000 uběhnutých kilometrů, napíšu svou první knížku. Skutečnou. Ne jen skripta, i když to byla taky výborná zkušenost.
A rozhodla jsem se, že knížka bude o mé vášni k time managementu. Co mne k němu přivedlo, proč si myslím, že je to bezvadná věc, jenom se to divně jmenuje.

Už nechci být jen lektorkou, která sní o tom, že píše. Chci být spisovatelkou, která dělá „zatraceně“ skvělá školení.

Držte mi palce a já držím palce Vám. Jestli máte něco, do čeho se chcete už delší dobu pustit, udělejte to! Ten pocit je k nezaplacení.

A když to nevyjde? Vlastně je to docela fajn koníček ;-), co říkáte?

Hezký víkend,
Monika

Moje (tvoje) krabička

Date
Posted by
Moje (tvoje) krabička

Někde jsem četla, že nepříjemné věci k nám přicházejí samy od sebe. Naopak když chceme zažít něco hezkého, je třeba tomu trochu (hodně) pomoct. Nečekat s rukama v kapsách a dát „těsto do díže“.

Jednou za čas nás ale nepříjemné zážitky doslova převálcují. Nemusí jít o nic tragického. Stačí jedna, dvě nepříjemné maličkosti denně – několik dnů, týdnů, měsíc v kuse a jsme doslova a do písmene PLACATÍ.

Vybavujete si ty scénky v animovaných filmech? Projede parní válec a z kočky je na malou chvíli předložka před krb. Pak se jako kouzlem nafoukne a běží dál. Dokonce si pamatuje i kam 🙂 Neuvěřitelné.

Chce to asi pevnou kostru.

Hodně pevnou kostru, která ochrání životně důležité orgány před totálním rozmačkáním. Robinson pomůže jen na chvíli (příspěvek ze 14.9.). Blbá nálada se k nám vrátí oknem a drží se nás zuby nehty.

Co teď?

Psychiatr Max Kašparů navrhuje zpevnit krabičku. On mluví o šestistěnu, který nás ochrání před negativními vlivy. Já jsem si okamžitě vybavila krabičku.

Představte si, že stojíte uvnitř této krabičky a v ruce držíte zapálenou svíčku. Aby nezhasla, potřebujete, aby stěny krabičky držely pevně u sebe a nevznikl průvan.

Zadní stěna je Vaše OPORA. Někdo o koho se můžete opřít. Váš soukromý zdroj bezpečí a naplnění. Rodina, partner?

Stěna před Vámi je Vaše TĚŠENÍ. Potřebujeme se pořád na něco těšit, abychom byli spokojení. Kdo říká, že už nemá pro co žít, asi moc spokojený není, co myslíte?

Stěna vlevo jsou PŘÁTELÉ. Lidé, kteří Vás chápou a nekritizují.

Stěna vpravo jsou Vaše VZTAHY v PRÁCI. Trávíme tam velkou část dne, tak by bylo fajn, kdyby zde vládla pohoda.

Podlahu tvoří naše schopnost ŽÍT TADY A TEĎ. Potřást si ruku sám se sebou, jak jsem si teď přečetla v jednom citátu. Pracovat s tím, kdo jsme a co máme právě teď.

Strop je naše cesta do nebe. Duchovní rozměr, který dává našemu životu smysl. Je to láska, vděčnost, naděje, pravda, krása, kultura a víra.

Pěkné, co myslíte?

Jak vypadá právě teď Vaše krabička? Všechny stěny jsou pevné a drží? U mne by se sem tam nějaká dírka našla.

Postavit pevnou krabičku není záležitost jednoho odpoledne. Proto píšu tento příspěvek v pátek, abyste mohli o víkendu začít stavět základy 😉

K příspěvku mne inspirovaly články na psychologii.cz. Hlavně tento https://psychologie.cz/chranit-svuj-plaminek/
Je to takový rozcestník k dalším moc fajn příspěvkům.

Tak hurá do krabice a přeji Vám příjemný víkend,
Monika

Šťastný jako ROBINSON

Date
Posted by
Šťastný jako ROBINSON

Myslím, že jsem založením optimista, ale někdy TO na mne taky přijde.

Třeba …

Třeba když přijdu po školení na parkoviště a zjistím, že tam nemám auto. Vstávala jsem o půl páté ráno. Celý den stála před lidmi a mluvila a mluvila, v místnosti, kde teplota neklesla pod 30°C. Ošidila jsem oběd ve víru vášně a pak ověšená kabelami stojím na parkovišti a vidím, že nic nevidím.
Pátek, půl páté odpoledne. Blbá doba. I policie je unavená…

Ale pomohl mi Robinson. Vlastně Robinsonova metoda změny myšlení.

Prostě vycházíte z reálné situace a hledáte ještě několik jiných možností, jak se na situaci podívat z jiného úhlu.

„Metoda čerpá z příběhu Robinsona Crusoe.

První tvrzení je zdánlivě kruté: „Všichni kromě mne se utopili.“ Než si začne Robinson házet mašli, z jiného úhlu pohledu může vidět: „Já jsem přežil. Jsem tu, živý, zdravý, mám hlavu, ruce a nohy.“

Druhé tvrzení: „Nemám žádné oblečení!“ Jiný úhel pohledu: „Tady je ani nepotřebuji, naštěstí jsem ztroskotal na velmi teplém místě.“

Další fakt: „Nemám žádné přístřeší.“ Varianta: „Mohu si nějaké najít, postavit a ještě se u toho něco přiučit.“

„Nemám žádné jídlo.“ – „Budu si muset nějaké obstarat.“

„Jsem tu úplně sám.“ – „No konečně.“

„Přišel jsem o veškerý majetek.“ – „Tady nemám peníze za co utratit. Moje bohatství jsou moje zkušenosti.“

Takže, když jsem se dobelhala na odtahové parkoviště na úplně opačné straně Brna (taxiky v tuto dobu odmítali jet přes rozkopané Brno), a uslyšela jsem větu:

„Tak a jeďte hlavně opatrně, ať se nestane ještě něco mnohem horšího.“

Tak tehdy, právě tehdy jsem si řekla:“ Jó, Robinson.“

S metodou jsem se poprvé setkala tady: https://psychologie.cz/ja-robinson/. Z tohoto článku jsou taky předchozí příklady.

Pozor,
až budete číst tento článek, přečtěte si důležité upozornění, že není dobré hned skočit do Robinsona. Nejprve je třeba si emoci prožít. Projít si procesem truchlení, dovolit si prožít bolest, žal, smutek, zoufalství, a pak teprve hledat, co nás ta situace učí.

Všechno jsem minulý pátek měla a měla jsem dost času na opravdu důkladné prožití truchlení, bolesti, žalu, smutku i zoufalství. Na to je D1, v pátek odpoledne ve směru na Olomouc přímo stvořená.

A co jsem se z této naučila?

Že je podezřelé, když na parkovišti, které je většinou naprosto plné, najdu volné místo. Takže si příště raději vystoupím a pěkně si ho obejdu.
Že je dobré mít v mobilu navigaci, když není policie ochotná říct víc, než adresu, kam auto odtáhli.
Že je dobré mít drobné na jízdenky, když taxi odmítne přijet, protože v pátek je u nádraží více zákazníků.
Že u odtahové služby jsou taky lidi a dokonce moc hodní.

Naučila jsem se toho mnohem víc, děkuji.
A prý jsem v tom nebyla sama.
Prý nás ten den Robinsona zkoušelo na tomto místě deset.

Tak to je fajn, že už to umíme 😉

Vždyť je vlastně fajn, že mi to auto jen odtáhli a neukradli. To bych byla v Brně na policii možná ještě dnes.

Mějte se hezky, Robinsoni,
Monika