Monthly Archives: Listopad 2017

O strachu NAHLAS

Date
Posted by
O strachu NAHLAS

A víte, co se stane, když nahlas řeknete, že máte strach, že něco nezvládnete odevzdat včas?

Někdo Vám zavolá a řekne: „Četl jsem Váš status na FB. Moc mi na našem projektu záleží. Zas až tak moc to nespěchá. Chci, abyste na něj měla dost času a tak se dohodněme na nějakém novém termínu.“

Přiznání ke strachu je přiznání ke zranitelnosti. Chce to odvahu a odvahu taky chce
na zranitelnost REAGOVAT, s citem.

Iveta Clark na svém semináři Síla zranitelnosti mluvila o tom, jak důležitou roli hraje ten křehký okamžik, kdy se někomu svěříte se svými pocity, se svým příběhem.

Prostě máte srdce na dlani.

A teď nastává ta chvíle, kdy druhá strana reaguje. My potřebujeme jen vyslechnout…Potřebujeme prostě jen to, aby druhý člověk s námi byl v našich obavách, v našem smutku, v naší zranitelnosti.

Ale může se stát, že:
1) v jeho očích (možná i slovech) cítíme zklamání
2) se zhrozí a nevěřícně se ptá: „Proboha, jak se ti to mohlo stát? Vždyť už to děláš roky..“
3) začne nás litovat: „Ty chudinko. To je mi Tě líto. Taková chyba.“
4) cítí, jak moc se stydíme a začne nás uklidňovat
5) mávne rukou a řekne:“ To přeháníš. Ono to tak strašné nebude. Prosím Tě, Ty naděláš.“
6) přejde hned k sobě: „Hm, to nic není. Představ si, to mně se stalo…

Taky jsem takto někdy zareagovala v dobré víře, že druhému člověku pomůžu. Není to tak.

Jsou okamžiky, kdy naše ROZHOVORY
potřebují víc TICHA
a tak nějak
jen BÝT.

Pomůžeme nejlépe tím, že V SOBĚ zkusíme najít pocit, který zažívá druhý člověk. Když najdeme svou osobní zkušenost se stejným pocitem, jsme připraveni porozumět tomu, jak se druhý člověk cítí
a umíme se s ním propojit.

Protože SPOJENÍ je to, o co nám jde.

Potřebujeme zažívat pocit,
že JSEM SAMA SEBOU
(dělám chyby, jsem nedokonalá)
a přesto

nejsem SAMA.

Křehká

Date
Posted by
Křehká

Byla ještě tma. Je ještě tma. Všechno kolem mne spí. Vycházím po špičkách z ložnice, potichu si vařím kafe, beru do ruky deku a své poznámky ze včerejšího semináře.

Dělám si TEĎ dobře…
… a včera jsem si udělala taky DOBŘE.

Myslím, že jsem dokonce udělala jednu z NEJ věcí za posledních pár měsíců pro sebe, svou rodinu i své klienty.
Ale hlavně pro sebe.

Sebrala jsem ODVAHU a jela se s dalšími dvaceti lidmi bavit o tom,

jaké to je
BÝT zranitelný,
zranitelná.

Vnímám zranitelnost jako odvahu přiznat (si), že jsem křehká, když jsem naplno svá.

Takové to, že jsem ČLOVĚK, ne stroj na dokonalou mámu, dceru, kolegyni…

Když si přiznám, že jsem zranitelná, říkám, že mám myšlenky a city, místa, na kterých mi obzvlášť záleží, protože ke mně patří jako slunce ke dni a loď na moře…

City a myšlenky, které se možná nelíbí lidem v mém okolí, ale jsem to já.

V tom okamžiku cítím příval síly, kterou mi dává právě ta má úplnost. Najednou jsem pravdivá a tu „pravdu“ dýchám, mluvím …žiji.

A to všechno i přesto, že nejsem dokonalá. Nejsem dokonalá dcera, máma, manželka, kamarádka, lektorka, cvičitelka, občanka…

Když si přiznám svou zranitelnost, už v tom okamžiku se cítím, že sama za sebe…JSEM DOST.

Svou zranitelnost nerozdáváme na počkání. Jak včera řekla Iveta Clark:

Zranitelnost je koření, které dávám na vztahy, které chci, aby byly silné.

Zranitelnost je odvaha se otevřít. ODVAHA jít se svým srdcem ven mezi lidi. Ukázat, vyslovit to, že jsem zranitelná.

Všechny tyto myšlenky jsem potřebovala slyšet právě teď.
A potřebovala jsem slyšet i to, že pocity „NEJSEM DOST… a měl by ses za to stydět!“ se začnou vytvářet v dětství.

Můžeme tomu zabránit tím, že přestaneme své děti porovnávat s jinými dětmi, budeme jim naslouchat, podporovat to, aby byly samy sebou a dělaly to, co jim dává smysl…A nemusíme tak mluvit jen se svými dětmi.

Iveta Clarke nám nabídla deset takových ukazatelů života v PLNOSTI (já si říkám v ÚPLNOSTI) a řekla,
a teď jděte a jednu z těch věcí začnete hned dělat.

Jdu na to.
Přidejte se

Monika

O štěstí

Date
Posted by
O štěstí

Stála oblečená u dveří a mluvila o překot, až jsem se bála, jestli se vůbec nadechuje. Byla jako malý barevný ohňostroj. Slova z ní tryskala, dopadala všude kolem a kutálela se po celém bytě.

„Maminko, já se tak těším.“

Kdybyste tam v tu chvíli byli se mnou, určitě byste mi dali zapravdu, že to opravdu nešlo přehlédnout.

Moje malá Sára byla ztělesněnou reklamou na štěstí. Velká aktovka na zádech. Obrovské boty na nohách. V ruce dětský kufřík napěchovaný maličkostmi, které dohromady tvořili masku malé čarodějnice.

Ve škole byl ten den strašidelný karneval.
Ale až po vyučování.

No, nevím, nevím, paní učitelky, jestli do té doby Sárinka vydrží.
Snad mi nepraskne.

„Maminko, a víš… Prvňáci se můžou převlíknout ve třídě a pak jdou v maskách po celé chodbě až do tělocvičny. Já se tak těším.“ V této větě se už určitě ani jednou nenadechla.

Došlo mi, že asi není až tak důležitý karneval, jako cesta v maskách tou předlouhou školní chodbou mezi pavilony.

Teď už jsem se neudržela a začala jsem se smát.

Potřebovala jsem ji k sobě přimáčknout.
Udělala jsem to.

A byla jsem šťastná.

Říká se, že emoce jsou nakažlivé.
A já mám obrovské štěstí, že mám doma malý obnovitelný zdroj štěstí.

Přeji i Vám šťastný víkend,
Monika

P. S. Večer přišla domů naprosto vyčerpaná. Sotva vyšla schody. Padla zmožená na sedačku. Asi po pěti minutách se odtamtud ozvalo: „Mami, já se tak těším, až budu mít narozeniny.“ Hurááá.