Závist (v práci)

Aneb „Dokážete ji proměnit na motivaci?“

Říkáte si: „Fuj!!! Závist!“ a máte pocit, že se vás tento pocit netýká? Vy nezávidíte! To spíše ti druzí závidí vám? Je to možné a pokud tomu tak skutečně je, prozkoumejte spolu se mnou závist jako něco, s čím se můžete setkat v obou rolích. Závistivce i toho, komu je záviděno. 

Ze všeho nejdřív ze závisti sejmeme tíhu něčeho odporného a zavrženíhodného. Alespoň po dobu než si vysvětlíme, odkud závist přichází a jaký má pro náš život (a život našich týmů) význam. Ano, i v týmech se závidí. Překvapilo vás to?

Zaprvé:
Přestaňte se obviňovat za to, že čas od času závidíte.
Ne, nejste mimořádně zkažení. Nepatříte na pranýř, ani za 7x zatlučené dveře.

Závist je emoce. Instinkt jako každý jiný, který přichází sám od sebe. Host bez pozvánky. Vědomě jej nepřivoláme. Nerozhodujeme se, že budeme kolegovi závidět strhující proslov na poradě, nebo štíhlou postavu kolegyňky z vedlejší kanceláře. Stačí jeden pohled a závist je tu. Cítíme ji jako jedovatý osten, který proletí naším tělem, a zanechá po sobě odpudivou pachuť studu a něčeho obzvlášť zkaženého.      

Pro jistotu zopakuji: Závist je instinkt. Nemůžeme za to, že ji cítíme. Ale ROZHODNĚ zodpovídáme za to, jak s touto emocí naložíme. Jestli si uvědomíme, co nám přišla sdělit. Jestli její vzkaz správně rozluštíme a uděláme to, k čemu nás vybízí. Nebo se stane rozžhaveným motorem naší krvelačné pomsty.

Samozřejmě tiché a před zraky důmyslně ukryté pomsty, protože závist je všeobecně považovaná za „nízkou“ lidskou vlastnost. Zveřejněním závisti se odsoudíme k odsouzení. Navíc, když se k ní přiznáme, prozradíme, že „máme/umíme míň“ než ten, komu závidíme.

Proč přichází závist?    
Závist přichází jako signál z hloubi naší sebehodnoty. Říká nám, že pocit naší hodnoty potřebuje posílit. A říká to důrazně. Závist je velmi agresivní pocit. Má v sobě silnou energii, která nemusí být použita k destrukci. Ale často z nevědomosti je.

Závist nám říká, že jsme přestali být se sebou spokojení:
1) proto máme udělat ve svém životě změny.
2) Nebo změnit představu o sobě a přiblížit ji realitě.
3) Nebo změnit realitu samotnou. 

Není důležité, jak moc závidíme, ale KDY závidíme.
Závist můžeme uchopit „špatně“, když se budeme rozhlížet kolem sebe a vinit všechny ostatní za svou nespokojenost. Vklouzne do role oběti.
Nebo si můžeme „odpustit“ že námi právě tento pocit prochází a zeptat se, jestli to, co závidíme, skutečně chceme integrovat do svého života. 

Opravdu to, co závidím, chci mít/umět?

Pokud si odpovím, že ano, zvednu se a začnu pro to něco dělat. Jak jednoduché, že? Závist jako zdroj motivace a velmi konkrétní nasměrování.


To je konec.

Děkuji, že jste dočetli až sem.
Ráda se podělím o své další postřehy o emocích v pracovních vztazích.
Stačí, když mi napíšete ✍️ na lektorka@monikaambrozova.cz. Nebo si rovnou zamluvte termín školení.

Jsem Monika, lektorka.
O čem píšu, o tom školím a naopak.
Emoce❤️ jsou mé 👑 téma.