Ráno vstaňte a připravte si 5 mincí. Jakékoliv. Oblékněte si něco, co bude mít minimálně 2 kapsy. Všechny mince dejte do jedné z kapes. Pak se jděte nasnídat a udělejte takové ty potřebné maličkosti na startu všedního dne. Pracujte.
Pokaždé, když někoho pochválíte, viditelně oceníte něco, co udělal/řekl (nebo taky neudělal/neřekl), přesuňte jednu minci do druhé kapsy.
Na konci dne byste měli mít všechny mince v jiné kapse, než ráno. To znamená, že jste dnes rozdali 5 pochval. Tolik, nebo snad jenom?
Toto je cvičení, které obvykle nabízím vedoucím a manažerům. Ale ruku na srdce, co by se stalo, kdybychom si dnes, v neděli 6. listopadu, oblékli kapsáče a cvičení vyzkoušeli u vás doma?
Vyzkoušíte?
Napíšete, co se dělo?
Možná si říkáte, proč tento příspěvek.
Nu, protože jsem přesvědčená, že se málo navzájem chválíme. V práci i doma.
Máte taky pocit, že pochvala je pevnou a důležitou součástí našeho života tak do šesti let? Pak jako kdybychom byli na pochvalu už moc velcí? Že bychom z ní vyrostli a už ji dál nepotřebovali?
Proč se pochvala z našich životů rok od roku vytrácí?
Proč se my dospělí tak málo chválíme?
A víte, že pochvalou může být JEN obdivně pronesené „Hmmm 🙂„
Pochvala není pochlebování. Musí být upřímná a konkrétní.
A může jí být klidně víc než 5 kousků za den.
Ublíží Vám, když Vám napíšu, že si vážím toho, že čtete mé příspěvky?
Děkuji.
I toto slovo je POCHVALA.
Pěknou neděli, třeba v kapsáčích,
Monika