Minulý týden jsem pohledem z okna viděla hasiče, jak odvádějí z autobusu starší lidi. Mířili do evakuačního střediska. Brzy jsem se dozvěděla, že se v Olomouci našla letecká puma. Ležela tam tiše a nepozorovaně od 30. dubna 1945.
Policie evakuovala několik stovek lidí. V okolních firmách se přestalo pracovat. V kavárnách bylo pusto a prázdno. Pyrotechnici demontovali zápalku a pumu odvezli na bezpečné místo. Po čtyři a půl hodinách bylo po všem.
Napadlo mne, jak by bylo fajn, kdyby to šlo stejně tak rychle i s pumami, které si nosíme v sobě. Víte takové ty věci jako prudká letora („A co je to letora?“), sebedestruktivní perfekcionismus, vášnivá prokrastinace. V podstatě do nás spadnou taky víceméně omylem jako ta letecká puma na samém konci druhé světové.
Povahové rysy jsme zdědili.
Některé z nich používáme každý den, některé z nich v nás dřímají…. jako ta zapomenutá puma. Ale jednoho dne možná přijde někdo, kdo ji objeví, možná probudí, možná pomůže zneškodnit.
Kéž by to tak šlo.
Často mluvím s lidmi, kteří právě vykopali tu svou PUMU a řeší, co dál.
V každém případě bych jim přála, aby se našla „vnitřní policie“, která celou oblast zajistí, aby nedošlo k větším škodám. Odvezou do bezpečí vše živé a pozvou odborníky, kteří budou s nálezem zacházet velmi OPATRNĚ. Protože v tomto okamžiku se nacházíme pod velkým TLAKEM, jsme extrémně citliví a reagujeme výbušně na jakékoliv špatné našlápnutí.
A VÁM přeji to samé,
když se někdy náhodou ocitnete v podobné situaci.
Monika Ambrožová