Single

Je fajn, být single.

Tak to mi došlo, když jsem dočetla knížku SINGLETASKING. Původně jsem si myslela, že Vám o ní ani nenapíšu.

Ne, že bych před Vámi chtěla něco tajit, ale zpočátku jsem měla pocit, že se autorka moc Každý čin provedený ve společnostiopakuje. Ale pak mi to začalo docházet.

Maličkosti.

Takové drobnosti, které Vám a mně určitě připadají na první přečtení samozřejmé. Jasné jako facka, ale…

Třeba doporučení, jak pomocí principů singletaskingu zkrátit rozvláčná jednání/rozhovory na tak akorát a ještě k tomu přidat lidský rozměr. Dělá se to přibližně takto.

Představte si,
že za Vámi někdo přichází s prosbou o rozhovor.

Posadíte se a vyzvete ho/ji, aby se taky posadil.
Na telefonu nastavíte tichý režim tak, aby to viděl a můžete to klidně říct přímo: „Počkej, vypnu si telefon, abychom měli klid. Mám 10 minut, ano?“
Počkáte, až čas odsouhlasí.
Nebo mu dáte prostor, aby řekl svou představu o délce setkání.

Pak se na něj plně SOUSTŘEDÍTE.

To znamená, že ho necháte mluvit.
To ON přišel za Vámi. Vy hlavně posloucháte. Díváte se mu do očí. Stručně reagujete na to, co říká. Spíš jsou to otázky. Ověřujete. Stručně. Doptáváte se na fakta, jeho názory. Stručně. Ujasňujete si podrobnosti a ptáte se, jak by to řešil on a co navrhuje za další možné kroky.

Zásada zásad je,
že nevyřešíte žádný jeho problém za něj.
Zní to divně, krutě?

Už mockrát se mi potvrdilo, že lidé správný postup znají.
Ví, co by bylo dobré udělat. Jen si na to potřebují přijít. Ujistit se. Možná přicházejí jen pro to UJIŠTĚNÍ, že uvažují správně. Ve skutečnosti málokdo potřebuje slyšet naše rady.

Většina lidí potřebuje „jen“ naše uši a oči. A když to mají, najednou se do našich rozhovorů vloudí RESPEKT.
A to je moc fajn.

Jen si představte, že to uděláte jinak.
Někdo za Vámi přijde s prosbou o pomoc. Než dokončí větu, už mu začnete dávat rady, jak to má dělat. Přitom on už měl předtím v hlavě nějaký nápad, postup, který by provedl nejraději. Ostatní se mu z různých důvodů nezamlouvají. Neznáte podrobnosti. Neptáte se. Nechcete znát ani jeho názor, co na Váš návrh říká.
A končíte s tím, aby to udělal přesně podle Vašich představ….

Znáte to?
A znáte i ten první příklad? Ne?
Tak ho vyzkoušíme, co říkáte? Nebo máte jiný nápad?

Hezkou sobotu,
Monika Ambrožová

Jedno po druhém

vždycky dělejteMinulý pátek brzy ráno jsem se labužnicky rozhlížela v květinářství.
Po chvíli kochání jsem uviděla přesně to, co jsem potřebovala a vydala se k pokladně. Najednou paní prodavačce zazvonil telefon.

Zvědavě jsem čekala, co udělá.

Podívala se na mne a řekla: „Omlouvám se. Potřebuji to vzít.“.
Pak rychle vyřídila telefonát a už se věnovala jen mně a mé růži.
Neurazilo mne to.

Asi by mi vadilo, kdyby na mne předtím nepromluvila. Kdyby se víc a příliš dlouho věnovala těm „nepřítomným lidem“, než mně naprosto přítomné a reálné zákaznici. Zachovala se profesionálně. Řítily se na ni dva úkoly. Rychle zhodnotila situaci. Postupovala podle důležitosti a postupně vyřídila oba požadavky.

Byl to excelentní singletasking v praxi.

Nevím, jestli paní prodavačka ví, co to singletasking je, ale umí to.
A je v tom fakt dobrá.

Singletasking je opak multitaskingu.
Je to schopnost dělat JEDNO PO DRUHÉM. Schopnost soustředit a udržet pozornost na jeden úkol, i když kolem Vás sviští kulky.

Když to umíte, dokončíte víc úkolů. Důležitých úkolů. A to navzdory vyrušování, kterému se v běžné práci a životě prostě nevyhneme.

Singletasking je ze začátku dřina.
Bojujeme s vlastními nedobrými návyky (dlouhý rozjezd po ránu, surfování po internetu) a taky možná s tím, že přece vypadá líp, když toho máme hodně a nevíme, kam dřív skočit. Když se náš stůl prohýbá pod tíhou papírů a složek s nadpisem „Naléhavé – Okamžitě vyřídit – Aktuální“. Bojujeme možná i s tím, že přece lidi zklameme, když jim okamžitě nevyjdeme vstříc. Kdykoliv, když vejdou do naší kanceláře. Kdykoliv, když od nich dostaneme e-mail. Kdykoliv nám zavolají a potřebují si promluvit o neodkladné záležitosti.

Blbost.
Pardon, ale je to blbost.

Už několik let držím pravidlo čistého stolu.
Na stole mám jen věci, které potřebuji k vyřešení jednoho jediného úkolu. Toho nejdůležitějšího. Vše ostatní dávám bokem. Jeden stůl, jeden okamžik, jeden úkol.

Pomáhá mi to držet pozornost a taky ji vracet, když mi uteče.

Jak píše Lucka Ernestová na kartičce, kterou mám nad stolem:

Věnuj pozornost tomu,
co právě děláš.
Tomu, čemu ji věnuješ,
vdechuješ život.
Soustřeď se na věci podstatné
a neprobouzej ty zbytečné.

Odměnou je mi omamný pocit z dokončené práce.
Ano, přiznávám. Na konci své pracovní doby jsem často omámená.

Respektuji svůj mozek a to, že byl stvořen pro jeden úkol. Slovy odborníků náš mozek nezvládá vícenásobnou zátěž. Není schopen pracovat na dvou úkolech současně. Jen mezi nimi přepíná.
Cvak. Cvak. Cvak. A naše produktivita (tfuj slovo) sklouzne o 40% dolů.

A tak po dni plném přepínání, jsme přetažení. Za námi leží hromady nedořešených úkolů, spousta zbytečných chyb, nepopsatelná únava a nepříjemný pocit NESCHOPNOSTI.

Únava, neschopnost, chyby.

Když se rozhodneme přijmout singletasking, přebíráme odpovědnost za svůj čas. Učíme se taktně a rychle vyrovnávat s vyrušením. Posilujeme odvahu vypnout přes den na nějakou dobu internet a telefon, nebo dokonce nalepit na dveře lístek: „Mám deadline, prosím, nerušit. Budu k dispozici…“.

V knížce Singletasking od Devory Zackové jsem si přečetla krásné doporučení:

Vždycky dělejte o jednu věc méně,
než kolik myslíte, že zvládnete.
Bernard Baruch

Knížka je plná parádních citátů a taky praktických tipů, o které se ráda s Vámi podělím zase někdy příště. Většinou jde opravdu o velmi jednoduché tipy. Jejich kouzlo odhalíte, až je vyzkoušíte na vlastní kůži.

Tak co si třeba uklidit na stole?

Monika Ambrožová

 

Mapa místo kruhu

Doktor Jan Souman z Plancova institutu biologické kybernetiky, studoval, co se s námi děje, když nemáme žádnou MAPU ani kompas. Prostě nic, podle čeho bychom se mohli zorientovat. Podle čeho bychom zjistili, kde jsme a kudy jít, abychom se dostali tam, kam potřebujeme. Konkrétně studoval, co se stane s lidmi ztracenými v lese, nebo klopýtajícími na Sahaře.

A víte co zjistil?

Podle všeho chodíme v kruzích. Ať se sebevíc snažíme dostat ven z lesa (z pouště), skončíme pokaždé tam, odkud jsme vyšli. Instinkt nestačí.

Proto potřebujeme mapu.
Znát cíl a vidět, kde právě jsme.

Myslím, že mapu potřebuje i naše DUŠE.

Proto je tak důležité říct si, kdo jsem a jak(ý)á chci být. Když vedle sebe postavíme to, kým chceme být, a to, kým jsme, najednou jasněji uvidíme, jakými cestami se můžeme vydat. Je to jako když firma položí vedle sebe své vize a poslání. Najednou se vykrystalizují vhodné strategie.

Můžeme jít pěšky, vzít si auto, zvolit autobus, nebo nastoupit do vlaku. Můžeme si vybrat nejkratší, nebo nejrychlejší trasu. Trasu bez placených úseků, anebo pofrčíme po dálnici. Můžeme si dokonce vybrat, kdy odjedeme, nebo kdy nejpozději potřebujeme být v cíli.

To všechno můžeme, když máme v ruce svou mapu.

Od té doby, co ji mám, se mi žije lehčeji.
Ale i tak potřebuji často aktualizovat 😉

Hezký víkend,
Monika

P.S.
Výsledky výzkumu jsem našla v knížce KOPNI DO TÉ BEDNY (autor Seth Godin). Ještě o ní uslyšíte.

Nastavte si budík

Zítra vstanu a natočím si budík.
Nastavím si budík tak, aby mi zazvonil každou hodinu. Bude to znamení, abych si položila otázku, jestli to, co právě dělám, odpovídá tomu, co bych dělat měla.

Jestli se soustředím a věnuji opravdu těm důležitým úkolům svého pracovního dne.
Jestli se chovám jako člověk, kterým chci být, jak říká Peter Bregman (autor techniky).

Cílem této pomůcky je vyhnout se činnosti, která nic nepřináší.

Prostě, když nepřijde HOST, stačí si natočit BUDÍK.

Monika

O pěti mincích

Ráno vstaňte a připravte si 5 mincí. Jakékoliv. Oblékněte si něco, co bude mít minimálně 2 kapsy. Všechny mince dejte do jedné z kapes. Pak se jděte nasnídat a udělejte takové ty potřebné maličkosti na startu všedního dne. Pracujte.

Pokaždé, když někoho pochválíte, viditelně oceníte něco, co udělal/řekl (nebo taky neudělal/neřekl), přesuňte jednu minci do druhé kapsy.

Na konci dne byste měli mít všechny mince v jiné kapse, než ráno. To znamená, že jste dnes rozdali 5 pochval. Tolik, nebo snad jenom?

Toto je cvičení, které obvykle nabízím vedoucím a manažerům. Ale ruku na srdce, co by se stalo, kdybychom si dnes, v neděli 6. listopadu, oblékli kapsáče a cvičení vyzkoušeli u vás doma?

Vyzkoušíte?
Napíšete, co se dělo?

Možná si říkáte, proč tento příspěvek.
Nu, protože jsem přesvědčená, že se málo navzájem chválíme. V práci i doma.

Máte taky pocit, že pochvala je pevnou a důležitou součástí našeho života tak do šesti let? Pak jako kdybychom byli na pochvalu už moc velcí? Že bychom z ní vyrostli a už ji dál nepotřebovali?
Proč se pochvala z našich životů rok od roku vytrácí?
Proč se my dospělí tak málo chválíme?

A víte, že pochvalou může být JEN obdivně pronesené „Hmmm 🙂

Pochvala není pochlebování. Musí být upřímná a konkrétní.
A může jí být klidně víc než 5 kousků za den.

Ublíží Vám, když Vám napíšu, že si vážím toho, že čtete mé příspěvky?

Děkuji.
I toto slovo je POCHVALA.

Pěknou neděli, třeba v kapsáčích,
Monika