Nevyžádaná pomoc

Seděla tam a cítila, jak jí roste knedlík v krku.Buďme ochotni přijmout fakt
Naprosto jasně věděla, že se o tom NECHCE bavit. Nechce a nemůže. Není na to připravená.
 
Cítila, jak je slabá. Slabá a unavená.
Vysílená vším tím, co se v poslední době stalo. Zmatená. Zaskočená. Ztracená. Vyčerpaná strachem z toho, co bude dál. Jaké bude zítra, pozítří… Jak to všechno zvládnu? Zvládnu to? Chci to ještě zvládnout?
 
Bylo jí fyzicky špatně.
Nehty se jí ostře zařezávaly do dlaní. Celým svým tělem toužila po jediném. Schoulit se do postele a spát.
 
NE, nechce si o tom povídat.
Nechce rozebírat pořád dokola, co se stalo. Je to příliš čerstvé. Bolí to. Prosím vás, lidi, nechte mne žít… Jestli tohle je teda život…
 
Najednou cítila ukrutný nával vzteku.
Nejraději by z plných plic zakřičela:
 
Ne, světe div se, opravdu NEMÁM řešení!!!“
Asi se to ode mne očekává. Vždyť si přece umím v každé situaci poradit. Jsem šikovná. Jsem ta, která vždycky všechno zvládne. Mé nové indiánské jméno: Ta, která vždycky všechno zvládne.
 
Zakřičela by, ale nemá sílu.
Místo toho odevzdaně mlčí a smutně krčí rameny.Uvědomuje si, že nemá ani zdání, co udělá.
 
Jediné, co TEĎ bezpečně ví, je to, že není připravená mít nějaké řešení. Je v mezipatře. Zasekla se tam. Tiše visí a netuší, jaký bude její příští krok. Prostě jen trčí v meziprostoru, ve vzduchoprázdnu. A dost to bolí, to vzduchoprázdno.  Zvláštní, jak může P  R  Á  Z  D  N  O  bolet.
 
Přes všechnu tu intenzivní bolest a nezměrnou touhu bavit se o něčem jiném, se nebrání. Nezastaví to. Nedokáže NAHLAS říct:
 
Prosím Tě, nezlob se, já o tom teď nechci mluvit.
Je to příliš čerstvé. Moc mne to bolí.
Až budu schopná se o tom bavit, určitě se ozvu.
A budu ráda, že to se mnou probereš.
 
Jak snadné, že?
A přitom jak těžké je říct „ne, děkuji“, když Vám někdo nabízí pomoc. Pomoc, kterou ale nedokážete v té chvíli přijmout.
 
Myslí to dobře. Bolí ho, když vás vidí, jak trpíte. Vidíte, jak usilovně přemýšlí. Chce vám dobře poradit, podržet vás, uchránit před bolestí. Zastavit tu bolest. Bojí se o vás. Záleží mu na vás.
 
Nevím, jestli jste někdy zažili něco podobného.
Já ano.
 
Stalo se to už hodně dávno, ale pořád mám ten rozhovor před očima.
Ještě několik dní poté jsem se cítila prachbídně.
Byla jsem na sebe naštvaná. Zlobila jsem se, že jsem se nedokázala sama sebe zastat. Uhájit si svůj prostor. Naprosto jasně jsem věděla, že nechci odpovídat na žádné otázky, přesto jsem odpovídala.
 
A výsledek?
Nabízená pomoc se minula účinkem. Nebyla jsem na ni připravená.
Záchranný šíp minul terč. Zbytečný výjezd záchranné jednotky.
Navíc se mne ještě dlouho držela ta nepříjemná pachuť, prapodivná směsice vzteku a bezmoci. A obava, že ani příště nedokážu říct ne.
 
Přesto, nebo právě proto,
jsem tento zážitek potřebovala jako SŮL.
Zpětně si říkám, že mohl přijít i dřív.
 
Děkuji za něj.
Je to můj alarm. Mé výstražné světlo, které se rozsvítí, když je někdo v úzkých a já už, už vytahuji záchranný kruh.
 
Tehdy mi došlo, jak může někoho má nevyžádaná pomoc zraňovat. Proto se teď snažím poznat, kdy o mou pomoc někdo opravdu stojí a kdy ne. Nedávat nevyžádané rady.
 
Spíš se nedaří, než daří.
Podléhám profesionální deformaci.
Snadno uklouznu do role pomáhajícího, i když „mám padla“. Jsem slepá a nevidím, že tonoucí se mého stébla nechytá.
 
Ale pracuji na tom.
Hledám způsoby, jak včas zachytit signály, že má pomoc není žádoucí.
Iveta Hrotková doporučuje, abychom si v podobných situacích položili otázku:
„Stojí druhá strana o mou pomoc?“
 
Je možné, že si i pak budeme myslet, že ten druhý naši pomoc chce, ale opak bude pravdou. Proto se rovnou zeptejme:
 
Můžu Ti nějak pomoct?
Chtěla bych Ti nějak pomoct, můžu?
Mám nápad, jak Ti pomoct. Chceš ho slyšet?
 
Po otázce přichází zpravidla odpověď. Připravme se na to, že může být ZÁPORNÁ.

Ten druhý nemusí mít o naši pomoc zájem. Zkusme to, prosím, přijmout a respektovat. Je to výraz úcty k němu, jeho pocitům a potřebám.
 
Monika,
Ta, která nemá vždy řešení… 😉
 
 P. S. Článek, díky kterému jsem si uvědomila, že jsem v podobné situaci nebyla sama: https://psychologie.cz/nevyzadana-pomoc/
 

Single

Je fajn, být single.

Tak to mi došlo, když jsem dočetla knížku SINGLETASKING. Původně jsem si myslela, že Vám o ní ani nenapíšu.

Ne, že bych před Vámi chtěla něco tajit, ale zpočátku jsem měla pocit, že se autorka moc Každý čin provedený ve společnostiopakuje. Ale pak mi to začalo docházet.

Maličkosti.

Takové drobnosti, které Vám a mně určitě připadají na první přečtení samozřejmé. Jasné jako facka, ale…

Třeba doporučení, jak pomocí principů singletaskingu zkrátit rozvláčná jednání/rozhovory na tak akorát a ještě k tomu přidat lidský rozměr. Dělá se to přibližně takto.

Představte si,
že za Vámi někdo přichází s prosbou o rozhovor.

Posadíte se a vyzvete ho/ji, aby se taky posadil.
Na telefonu nastavíte tichý režim tak, aby to viděl a můžete to klidně říct přímo: „Počkej, vypnu si telefon, abychom měli klid. Mám 10 minut, ano?“
Počkáte, až čas odsouhlasí.
Nebo mu dáte prostor, aby řekl svou představu o délce setkání.

Pak se na něj plně SOUSTŘEDÍTE.

To znamená, že ho necháte mluvit.
To ON přišel za Vámi. Vy hlavně posloucháte. Díváte se mu do očí. Stručně reagujete na to, co říká. Spíš jsou to otázky. Ověřujete. Stručně. Doptáváte se na fakta, jeho názory. Stručně. Ujasňujete si podrobnosti a ptáte se, jak by to řešil on a co navrhuje za další možné kroky.

Zásada zásad je,
že nevyřešíte žádný jeho problém za něj.
Zní to divně, krutě?

Už mockrát se mi potvrdilo, že lidé správný postup znají.
Ví, co by bylo dobré udělat. Jen si na to potřebují přijít. Ujistit se. Možná přicházejí jen pro to UJIŠTĚNÍ, že uvažují správně. Ve skutečnosti málokdo potřebuje slyšet naše rady.

Většina lidí potřebuje „jen“ naše uši a oči. A když to mají, najednou se do našich rozhovorů vloudí RESPEKT.
A to je moc fajn.

Jen si představte, že to uděláte jinak.
Někdo za Vámi přijde s prosbou o pomoc. Než dokončí větu, už mu začnete dávat rady, jak to má dělat. Přitom on už měl předtím v hlavě nějaký nápad, postup, který by provedl nejraději. Ostatní se mu z různých důvodů nezamlouvají. Neznáte podrobnosti. Neptáte se. Nechcete znát ani jeho názor, co na Váš návrh říká.
A končíte s tím, aby to udělal přesně podle Vašich představ….

Znáte to?
A znáte i ten první příklad? Ne?
Tak ho vyzkoušíme, co říkáte? Nebo máte jiný nápad?

Hezkou sobotu,
Monika Ambrožová

Jedno po druhém

vždycky dělejteMinulý pátek brzy ráno jsem se labužnicky rozhlížela v květinářství.
Po chvíli kochání jsem uviděla přesně to, co jsem potřebovala a vydala se k pokladně. Najednou paní prodavačce zazvonil telefon.

Zvědavě jsem čekala, co udělá.

Podívala se na mne a řekla: „Omlouvám se. Potřebuji to vzít.“.
Pak rychle vyřídila telefonát a už se věnovala jen mně a mé růži.
Neurazilo mne to.

Asi by mi vadilo, kdyby na mne předtím nepromluvila. Kdyby se víc a příliš dlouho věnovala těm „nepřítomným lidem“, než mně naprosto přítomné a reálné zákaznici. Zachovala se profesionálně. Řítily se na ni dva úkoly. Rychle zhodnotila situaci. Postupovala podle důležitosti a postupně vyřídila oba požadavky.

Byl to excelentní singletasking v praxi.

Nevím, jestli paní prodavačka ví, co to singletasking je, ale umí to.
A je v tom fakt dobrá.

Singletasking je opak multitaskingu.
Je to schopnost dělat JEDNO PO DRUHÉM. Schopnost soustředit a udržet pozornost na jeden úkol, i když kolem Vás sviští kulky.

Když to umíte, dokončíte víc úkolů. Důležitých úkolů. A to navzdory vyrušování, kterému se v běžné práci a životě prostě nevyhneme.

Singletasking je ze začátku dřina.
Bojujeme s vlastními nedobrými návyky (dlouhý rozjezd po ránu, surfování po internetu) a taky možná s tím, že přece vypadá líp, když toho máme hodně a nevíme, kam dřív skočit. Když se náš stůl prohýbá pod tíhou papírů a složek s nadpisem „Naléhavé – Okamžitě vyřídit – Aktuální“. Bojujeme možná i s tím, že přece lidi zklameme, když jim okamžitě nevyjdeme vstříc. Kdykoliv, když vejdou do naší kanceláře. Kdykoliv, když od nich dostaneme e-mail. Kdykoliv nám zavolají a potřebují si promluvit o neodkladné záležitosti.

Blbost.
Pardon, ale je to blbost.

Už několik let držím pravidlo čistého stolu.
Na stole mám jen věci, které potřebuji k vyřešení jednoho jediného úkolu. Toho nejdůležitějšího. Vše ostatní dávám bokem. Jeden stůl, jeden okamžik, jeden úkol.

Pomáhá mi to držet pozornost a taky ji vracet, když mi uteče.

Jak píše Lucka Ernestová na kartičce, kterou mám nad stolem:

Věnuj pozornost tomu,
co právě děláš.
Tomu, čemu ji věnuješ,
vdechuješ život.
Soustřeď se na věci podstatné
a neprobouzej ty zbytečné.

Odměnou je mi omamný pocit z dokončené práce.
Ano, přiznávám. Na konci své pracovní doby jsem často omámená.

Respektuji svůj mozek a to, že byl stvořen pro jeden úkol. Slovy odborníků náš mozek nezvládá vícenásobnou zátěž. Není schopen pracovat na dvou úkolech současně. Jen mezi nimi přepíná.
Cvak. Cvak. Cvak. A naše produktivita (tfuj slovo) sklouzne o 40% dolů.

A tak po dni plném přepínání, jsme přetažení. Za námi leží hromady nedořešených úkolů, spousta zbytečných chyb, nepopsatelná únava a nepříjemný pocit NESCHOPNOSTI.

Únava, neschopnost, chyby.

Když se rozhodneme přijmout singletasking, přebíráme odpovědnost za svůj čas. Učíme se taktně a rychle vyrovnávat s vyrušením. Posilujeme odvahu vypnout přes den na nějakou dobu internet a telefon, nebo dokonce nalepit na dveře lístek: „Mám deadline, prosím, nerušit. Budu k dispozici…“.

V knížce Singletasking od Devory Zackové jsem si přečetla krásné doporučení:

Vždycky dělejte o jednu věc méně,
než kolik myslíte, že zvládnete.
Bernard Baruch

Knížka je plná parádních citátů a taky praktických tipů, o které se ráda s Vámi podělím zase někdy příště. Většinou jde opravdu o velmi jednoduché tipy. Jejich kouzlo odhalíte, až je vyzkoušíte na vlastní kůži.

Tak co si třeba uklidit na stole?

Monika Ambrožová

 

Mapa místo kruhu

Doktor Jan Souman z Plancova institutu biologické kybernetiky, studoval, co se s námi děje, když nemáme žádnou MAPU ani kompas. Prostě nic, podle čeho bychom se mohli zorientovat. Podle čeho bychom zjistili, kde jsme a kudy jít, abychom se dostali tam, kam potřebujeme. Konkrétně studoval, co se stane s lidmi ztracenými v lese, nebo klopýtajícími na Sahaře.

A víte co zjistil?

Podle všeho chodíme v kruzích. Ať se sebevíc snažíme dostat ven z lesa (z pouště), skončíme pokaždé tam, odkud jsme vyšli. Instinkt nestačí.

Proto potřebujeme mapu.
Znát cíl a vidět, kde právě jsme.

Myslím, že mapu potřebuje i naše DUŠE.

Proto je tak důležité říct si, kdo jsem a jak(ý)á chci být. Když vedle sebe postavíme to, kým chceme být, a to, kým jsme, najednou jasněji uvidíme, jakými cestami se můžeme vydat. Je to jako když firma položí vedle sebe své vize a poslání. Najednou se vykrystalizují vhodné strategie.

Můžeme jít pěšky, vzít si auto, zvolit autobus, nebo nastoupit do vlaku. Můžeme si vybrat nejkratší, nebo nejrychlejší trasu. Trasu bez placených úseků, anebo pofrčíme po dálnici. Můžeme si dokonce vybrat, kdy odjedeme, nebo kdy nejpozději potřebujeme být v cíli.

To všechno můžeme, když máme v ruce svou mapu.

Od té doby, co ji mám, se mi žije lehčeji.
Ale i tak potřebuji často aktualizovat 😉

Hezký víkend,
Monika

P.S.
Výsledky výzkumu jsem našla v knížce KOPNI DO TÉ BEDNY (autor Seth Godin). Ještě o ní uslyšíte.

Nastavte si budík

Zítra vstanu a natočím si budík.
Nastavím si budík tak, aby mi zazvonil každou hodinu. Bude to znamení, abych si položila otázku, jestli to, co právě dělám, odpovídá tomu, co bych dělat měla.

Jestli se soustředím a věnuji opravdu těm důležitým úkolům svého pracovního dne.
Jestli se chovám jako člověk, kterým chci být, jak říká Peter Bregman (autor techniky).

Cílem této pomůcky je vyhnout se činnosti, která nic nepřináší.

Prostě, když nepřijde HOST, stačí si natočit BUDÍK.

Monika