Pojďte si zdřímnout do Googlu

Jen si to představte, v Googlu mají speciální DŘÍMACÍ KOUTEK pro své zaměstnance. Vypadá asi jako kajuta v bílé kosmické lodi. Tak akorát prostorná, abyste si mohli pohodlně lehnout.

Když si do něj lehnete, můžete si dát na uši sluchátka a částečně zatáhnout kryt nad sebou. Nádhera.

Po třiceti minutách slastného odpočinku se poduška pod Vámi mírně zachvěje. Je to signál, že čas odpočinku vypršel a hurá do práce.

Pak pracujete jedna báseň. Nevěříte?

Když jsem si tuto informaci přečetla v knížce „Esencialismus. Zaměřte se na to podstatné.“ dostala jsem chuť jít si na chvíli lehnout. Asi jste čekali, že napíšu, chuť jít pracovat do Googlu. Ne, děkuji. Já jsem spokojená tak, jak to je 😉

Greg McKeown, autor výše zmíněné knížky, píše, že spánek je teď v Americe nový statusový symbol úspěšných manažerů. Takže už žádné ponocování v kanceláři. Jen vyspaný, zrelaxovaný manažer (člověk) může dobře vést svůj tým. Jeho mozek pracuje na plné obrátky a jeho kapacita řešit problémy je nevídaná.

Nemusíte být v Americe a nemusíte být ani manažer, abyste zjistili, že když ponocujete, je druhý den v práci poněkud… náročnější. Charles A. Czeisler, profesor spánkového lékařství, přirovnává nedostatek spánku k přemíře alkoholu. Jak trefné, že?

Prostě, když pracujete celou noc, nebo spíte jen 4 hodiny denně, má to stejný efekt jako 0,1% alkoholu v krvi. Proto některé firmy dovolují svým zaměstnancům přijít druhý den později do práce, když museli předchozí den pracovat déle.

Osobně podobným aktivitám fandím. Líbí se mi, že se některé firmy dívají na své zaměstnance jako na lidi, kteří se potřebují i vyspat.

Mimochodem, na dřímací koutek existuje pořadník. Prostě se do něj napíšete na dobu, kdy si chcete odpočinout. McKeown tam byl a do pořadníku se podíval. Očekával, že bude praskat ve švech, ale omyl. V ten den tam byl napsaný jen jeden člověk.

Může to znamenat cokoliv, ale taky možná i to, že lidi tuto nabídku nezneužívají.

Ke knížce se ještě párkrát vrátím.
Máte se na co těšit.

Sladké sny,
Monika Ambrožová

Běžím, hvězda, běžím

439 kilometrů v nohách. Už jen 561km do cíle.

Počítáte správně. Je polovina července a já bych měla mít v tuto chvíli 546 km za sebou.

Mám 107km zpoždění.
Dubnový propad a to, že průměrně uběhnu 77km za měsíc (ne plánovaných 84) se ukázal v plné parádě.

Přesto to nevzdám.

Ale…

… asi bych to vzdala, kdybyste o mém cíli nevěděli Vy
a všichni mí drazí,
….kdybych si tu svou tisícovku nerozkrájela na týdenní dávky,
….kdybych si nevedla záznam a na vlastní oči neviděla, že to jde,
….kdybych necítila ten nával euforie během i po běhu,
….kdybych pak nebyla na sebe celý den pyšná,
….kdybych nevěděla, že ráda běhám ráno a ideálně v zimě,
….kdybych neměla podporu doma,
….kdyby mne to víc bolelo, než hladilo

…asi bych to už 44krát vzdala, přiznávám.

Ale nevzdám to.
Zkoušela jsem běhat už několik let zpátky. Teprve tento rok můžu naplno říct, že nezkouším běhat, ale běžím.

Proto, když budete chtít něco dokázat, doporučuji, abyste:
– to řekli lidem ve vašem okolí,
– poprosili je, aby Vás podpořili, hlavně, když to budete chtít vzdát,
– udělejte si plán,
– rozkrájejte cíl na malé kousky,
– najděte si své tempo a uvědomte si, kdy se Vám nejlépe …(běhá),
– užívejte si to,
– užívejte si to, že jste na sebe pyšní,
– hlaďte se.

Pamatuji si na můj první pokus o běhání. Modlila jsem se, abych nepotkala někoho známého. Abych vlastně raději vůbec, ale vůbec nikoho nepotkala.

A teď?

Běžím ráno, kdy všichni lidé většinou jdou do práce. Už když vedu malou do školky jsem „v dresu“. Dělám si prostor pro to, kdy vyběhnu. Běžím a zdravím své „kolegy“. Dokonce i ty, kteří vypadají jako Bolt. Já se tak minimálně cítím 🙂

Od května jsem navíc dostala chuť udělat si hvězdu. Prostě si běžím, endorfiny tepou v každém milimetru mého odvážného těla a přijde to: „Co kdybych si udělala hvězdu?“ Co když se zabiju, zlomím vaz, nebo lidi kolem mne omdlí?

Udělala jsem to.

Udělejte to taky. Bude víc hvězd na ulici.

Monika

P.S.
Takže byť jsem v červených číslech, jdu se prát dál. V hlavě mi zní věta z filmu Forrest Gump: „Utíkej, Forreste, utíkej.“

utíkej forreste utíkej

MiniPOKLONY

Dnes jsem Vám chtěla napsat něco jednoduše milého. Přemýšlela jsem opravdu dlouho, a pak se mi vybavil jeden citát (na konci příspěvku).

A taky mi hlavou proběhly minipoklony. A tak Vám o nich napíši. Jsou to takové jednohubky, kterými můžete zpříjemnit den, druhému i sobě. Obvykle fungují jako bumerang. Jednou se vrátí.

I když jsou malé a tím pádem i milé, mají velkou moc.
Umí zahřát u srdce a projasnit vztahy.

Důležité je, aby byly upřímné a konkrétní. Nejde o nic složitého. Třeba:

„Všimla jsem si, jak Ti to dnes sluší.“
„Krásná kravata. Kdybych byla chlap, nesundala bych ji z krku…“
„Máš pravdu.“
„Hmm, opravdu výborný nápad.“
„Díky za tip. Ráda se na to podívám.“

Dobré je, když následuje PAUZA, aby si to mohl příjemce naplno vychutnat a taky se vzpamatovat z případného šoku, že byl pochválen.

Co by nemělo následovat, je KRITIKA nebo urážka.

Například:
„Všimla jsem si, jak Ti to dnes sluší. Včera jsi měla na sobě něco fakt otřesného, ale dnes se ti to nezvykle podařilo.“
„Krásná kravata. Kdybych byla chlap, nesundala bych ji z krku. Košile a kravata Ti sluší víc, než ta vytahaná a zapraná trička, co nosíš normálně.
„Máš mimořádně pravdu.“
„Hmm, opravdu výborný nápad. Obvykle z Tebe lezou jen blbosti, ale toto se Ti výjimečně podařilo.“
„Díky za tip. Ráda se na to podívám. Ale nečekej, že tam pojedeš se mnou a zkazíš mi dovolenou jako minule.“

Inspirovala mne vyjímečná kniha RESPEKT v zaměstnání. Strategie jiné firemní kultury (Andrea Lienhartová).

Přečtěte si ji, bude Vám dobře.

Monika

 

Fotka uživatele Monika Ambrožová - školení, které vás rozběhne.

O obětech a rozhodnutí, která svítí zevnitř

Sedím v čekárně.
Přichází maminka s dítětem na vozíčku. Zaklepe na dveře ordinace a pomalu vysvléká svou malou. Je na ně krásný pohled pokaždé, když je vidím…

Vyzařuje z nich klid, taková dospělá láska. U obou. Není tam oběť, bezmoc, vztek, závislost, beznaděj, smutek, ani výčitky. Ani u jedné z nich.

Dveře se otevírají a obě vchází. Vracím se zpátky k rozečtené knížce.

Čtu o oběti a obětech.
O tom, že kolem nás (možná v nás) žijí lidé, kteří čekají, až přijde kouzelná víla s čarovnou hůlkou a zbaví je jejich trápení. Vyřeší jejich problémy. Rychle a bez bolesti.

Oběti většinou obviňují ze svého těžkého osudu ostatní. Přenášejí zodpovědnost za svou složitou situaci na někoho jiného, protože:
pokud obviní ostatní, nemusejí se ONI sami změnit.

Reinhard K. Sprenger říká, že být dospělý znamená pochopit, že nikdo nepřijde, aby nás vysvobodil.

Souhlasím.

Jak se říká, pomocnou ruku najdeme vždy na konci svého ramene. Udělejme jednou provždy konec planým nadějím. Vyčkáváním prodlužujeme své trápení a dobrovolně se zbavujeme svéprávnosti. Jinak řečeno čekáním na zázrak dáváme příliš velkou moc nad svým životem ostatním lidem, okolnostem a událostem.

Vím, o čem mluvím a vím, že za mým zdlouhavým otálením obvykle stojí strach. Strach z toho, co BUDE za „červenou línií“ , za velkou černou zdí. Vždyť, když zůstanu, kde jsem, aspoň vím, co mám.
I když mne to ubíjí (zabíjí, ničí, bere energii).

Obavy z neznámého výstižně popsal právě R. Sprenger. Říká, že STRACH znamená, že  PEVNĚ svíráme něco malého a toho většího se vzdáváme.

Když se cítím jako oběť, trpím jako kůň.
Situace se komplikuje, když jsem přesvědčená, že je to má povinnost.

Mám 14 zaměstnání, abych zabezpečila své děti… Vzdávám se svého vysněného zaměstnání, abych se mohla naplno věnovat rodině…Vzdávám se volného času, aby se můj partner mohl naplno věnovat kariéře…

Povinnost prý přichází v šedém lněném pytli strádání a je provázena aurou sebeobětování.
Líp bych to neřekla.

A taky souhlasím s tím, že hlavně ve vztazích k druhým lidem nemáme nic dělat z povinnosti. Povinnost je hluboce protkaná s nenávistí (silné slovo, co?) k tomu, kdo požaduje naši aktivitu a ZDÁNLIVĚ nám brání, abychom žili svůj život. Pokud to tak cítíme, očekáváme vděčnost a odškodnění, i když patrně podvědomě.

Málokdo je takový frajer, že se veřejně přizná k nároku na odškodnění.

Nehážu kamenem.

Sama jsem si párkrát do role oběti vklouzla. Ale nesedí mi. Vadí mi, když mne ostatní vidí jako nesvéprávnou oběť událostí k politování. Potřebuji se hýbat, ne přešlapovat na místě a vyhlížet prince na bílém koni, až TO za mne vyřeší. V takové situaci dlouhodobě žít neumím.

Možná se ptáte, proč čtu o obětech, když mi tento životní postoj nevyhovuje?

Protože je potkávám kolem sebe i v sobě. Chci pochopit a podpořit každého (i sama sebe), aby se nebál udělat rozhodnutí… začít podnikat, změnit práci, říct si o vyšší plat, říct si o víc společného času ve vztahu…

Víte, ta maminka postižené holčičky se podle mne jako oběť nechová. Prostě se stalo a ona se rozhodla jít dál.
Ale možná je to jinak. Nechci mluvit za ni.

Vždycky, když ji vidím, vybaví se mi věta:
„Pokud rozhodnost září ve vašem nitru, vyzařuje i navenek. „

Když se rozhodujeme, potřebujeme si uvědomit, že všechno, co děláme, děláme JEN A JEN pro sebe. Protože je to pro nás osobně důležité, připadá nám (mně Monice, Janě, Petrovi) to správné, odpovídá to našim hodnotám a normám. Nebo nám prostě dělá dobře, že takto jednáme. Pravděpodobně bychom se cítili špatně, kdybychom to neudělali.

Téma obětí a sbírání odvahy k rozhodnutí asi ještě několikrát otevřu.

Minimálně než dočtu opravdu dobrou knížku „Rozhodnutí je na Tobě. Cesty z každodenní spokojenosti.“ od Reinharda K. Sprengera. I když mne častokrát nadzvedne ze židle, bude součástí mé osobní knihovny.

Hezký víkend všem,
Monika

rozhodnost

Cítit se tak akorát, třeba jako herečka

Stála jsem u stolku, pozorovala lidi kolem a popíjela kávu. Najednou jsem na obálce časopisu uviděla Jitku Schneiderovou. Mám ji ráda. Baví mne její názory, styl hraní i barva hlasu (i vlasu).

Navzdory okolnostem mi problesklo hlavou, že je vlastně moc fajn, že tady čekám.

Vzala jsem do ruky mobil a nafotila si její odpovědi. Rozhovor byl tři měsíce starý, ale jakoby kopíroval to, na co myslím právě dnes. Možná je to tím, že Jitka Schneiderová je jen o 4 roky starší než já. Možná nezáleží na tom, jeslti jste slavná herečka, nebo ne. Možná jsou naše životní příběhy víc podobné, než si chceme přiznat.

Na otázku, co zažila v poslední době nového, odpověděla, že zažila několik zásadních věcí v soukromém životě. Dokázala si, že se umí za sebe postavit a že po delší době přišla na to: „co chce momentálně opravdu žít, jaký život mít, abych byla spokojená.“
Zjistila, co jí v životě dělá dobře a co naopak. Srovnala se uvnitř a podle toho se řídí – v každé situaci a za všech okolností.

„Momentálně se cítím dobře, svobodomyslná jsem tak akorát a nikoho nesoudím.“ Hmmm (moje uznalé).

Možná si říkáte, nic objevného. Vždyť je to tak jednoduché. Říct si co chci, co nechci. A nebo si říkáte, že to tak v normálním životě nejde. Že si to může říct jenom taková slavná herečka, ale ne vy. Skutečný život přece vypadá úplně jinak…

Jaká je vaše odpověď?
Cítíte se spíš kolečkem v soukolí, nebo vidíte světlo na konci tunelu?

Kdo mne zná, tak ví, že vidím spíš světlo. Někdy taky padnu na h.. a hořce pláču nad svým přetěžkým osudem. Ale jsou to jen slabé chvilky. Takovéto domácí „sebepolitováníčko“ a pak zase hlavu vzhůru, jdeme dál.

A přesto, že si o sobě myslím, že život nežiju v rouše oběti, přesto mne nadzvedla knížka Reinharda K. Sprengera „Rozhodnutí je na TOBĚ“.

Autor si nebere servítky a nelítostně popisuje, co postoj oběti způsobuje. Jestli jste si už zpracovali to, že je lepší říkat „chci“, nebo „potřebuji“ místo slovíčka MUSÍM (jasná pozice oběti), tak tady se dočtete víc.

Přestože jsem nekuřák, zůstává mi v paměti příklad kouření škodí zdraví. Autor bez skrupulí říká, že rakovinu nezpůsobuje cigaretový tabák. Tabák je přece rostlina a cigareta nemá žádnou vůli. Rakovinu SI ZPŮSOBUJÍ LIDÉ tím, že kouří.

A je to tady. Oběť mluví jazykem bezmoci a vyhýbá se jakékoliv zodpovědnosti. Říká se tomu taky syndrom Piláta Pontského… jsme nuceni reagovat, nemůžeme rozhodnout jinak, musíme vám bohužel sdělit. Jako když se nás zmocní neviditelné síly a tlačí nás ke zdi. Znáte to?

Jitka Schneiderová se rozhodla. Srovnala si svá ráda/nerada a získala vnitřní klid. Svou práci si pečlivě vybírá a říká pěknou věc:“ Když něčemu věřím na začátku, věřím tomu i na konci.“

Pokud na vás dopadne stín oběti, zapochybujete o sobě, politujte se tak akorát, pak odhoďte všechny pochybnosti za hlavu a odpovězte si na otázku: „Co proti tomu můžu udělat?“

A ještě příklad ze Starého zákona.
Izraelité měli před sebou boj proti Kananejcům, kteří byli v početní převaze. Izraelity vedla žena, stará soudkyně Debora. Zeptali se své velitelky: „Deboro, zvítězíme?“ „Ne,“ odpověděla. „Proč ne?“ „Protože se ptáte.“

Nepochybujte o sobě.
Dokážete to, co chcete dokázat.

Já vám věřím, tak si věřte.
Aneb slovy klasika: Je ve vás víc, než si myslíte.

Závody se vyhrávají v hlavě