O soucitu a rychlém návratu

Běžím už jeden den a přibližně 8 hodin.
Tedy ne v celku. Ale od ledna jsem naběhala víc něž za celý minulý rok. Úspěch? Pro mne ano.

Cítím se jako vítěz pokaždé, když vyběhnu. Ne, až když doběhnu do cíle, ale už v okamžiku, když za mnou zaklapnou dveře od bytu. Když zvítězím nad svou leností a potluču pár krabů v okolí (kdo čte pravidelně, ví, o čem mluvím).

Jestli to takto půjde dál, budu se tento rok cítit jako vítěz minimálně 100x.
Když nad tím tak přemýšlím, nevím, jestli takovou dávku pozitivních pocitů unesu.

Zdánlivě jen běhám. Pracuji na své fyzičce, ale i „psychičce“. Ze začátku jsem nejvíc energie potřebovala na to, abych se k vyběhnutí vůbec přemluvila. Pak jsem si našla rytmus (2 až 3krát týdně, nejlépe obden). Přišla krize. No a odešla. A zase přišla…teď je na odchodu.

Zjistila jsem, že nastavit si tempo (jak často, kolik) a naučit se rychle začít, je pro mne osobně ta nejlepší cesta.

A to platí i v time managementu. Schopnost říct si, kolik toho potřebuji udělat, rozvrhnout práci a vrhnout se do plnění úkolu, HLAVNĚ neodkládat. Nedělat si příliš dlouhé pauzy. Někdo tomu říká prokrastinace. Já v tom vidím kus odvahy, sebeovládání a sebeúcty.

Když to vezmu kol a kolem, prokrastinace je skvělá příležitost, jak získat svou ztracenou sebeúctu zase zpět. Když odoláte pokušení lelkovat, vyhrajete další bitvu. Jednou to bude celá válka.

Mám za sebou 261 km a 739km před sebou.
Jasně Eleanor Robinsonová uběhla můj roční cíl 1000km za 8 dní a 27 minut (v kuse). Klaním se a říkám si, že je dobré mít srovnání.

Ale důležitější je mít rád sám sebe. Mít se sebou soucit. Když nemůžu, tak nemůžu.

Mimochodem Brené Brown říká ve svých Darech nedokonalosti, že perfekcionismus je nedostatek soucitu k sobě.

Klepu se dnes po rameni, protože se cítím parádně.
Podle všeho si svých 1000km budu vychutnávat mnohem mnohem déle, než má ultramaratónská kolegyně.

A o tom to je: dát si SVŮJ cíl a užívat si cestu k němu, protože cíl je splněné přání.

 

Hezkou neděli,
Monika Ambrožová

mým posláním

Hlavu vzhůru

Někdy si prostě myslíme, že je „všechno špatně“ a potřebujeme změnit úplně, ale ÚPLNĚ všechno.
Říká se, že trvalá změna „k lepšímu“ je pozvolná, trpělivá, laskavá a důsledná.

Kde začít, když je toho víc?

Odpověď na tuto otázku jsem našla v knížce Gill Hassonové „Více než 100 cvičení pro zklidnění a prožívání přítomnosti“.

Začněte tam, kde jste.

Autorem citátu je Arthur Ashe.
Většinou, když autora neznám, pátrám na internetu, kdo by to mohl být.

Tentokrát mi křišťálová koule ukázala slavného amerického tenistu. V roce 1963 byl prvním tenistou tmavé pleti, který nastoupil za daviscupový tým Spojených států amerických. Za svůj život vyhrál celkem 33 turnajů ATP ve dvouhře, 3 grandslamové. Zemřel ve 49 letech na komplikace spojené s chorobou AIDS.

Tak nevím, jestli je to opravdu autor dnešního citátu, ale citát je to báječný, co myslíte?

Vypusťte Krakena

Vypusťte Krakena
25. února 2016/ už jen 876 km

Ano, ano, máte pravdu jsem ve skluzu.

Za únor jsem uběhla jen 39,42 km. Prostě můžete mít skvělý plán, ale často jím život zatřese. Stačí, když vás doběhne chřipka a máte po běhání.

Mám před sebou 4 dny do konce měsíce. Mohla bych svůj měsíční závazek dohnat, ale bylo by to na úkor práce a mého dobrého pocitu v rodině. A o tom taky time management je.

O dobrém pocitu. O tom, že není třeba zmatkovat… když brod je ještě daleko.

Totální rozmetání plánu neříká: „Vykašli se na plánování. Je to blbost. Říkal jsem Ti to.“.

Právě naopak.

Protože se po dobu VÝPADKU snažíte udělat JEN to opravdu NEJdůležitější, to méně důležité se chtě-nechtě nakupí na VELKOU, VELKOU, VELKOU hromadu.
Kam oko dohlédne je nějaký rest případně nový úkol, který potřebuje Vaši pozornost a čas. Do toho se přimíchá pocit zmaru, pochybnosti, jestli to ještě ustojím.

Znám lidi, které tato situace atakuje. Pocit, že neví, kam dřív skočit, je úplně zmrazí. Ustrnou na místě. Druhá varianta je přeskakovat jako zajíc z jedné věci na druhou, podle toho, jak moc se hlásí o slovo. Obě varianty znám nejen z doslechu. V obou případech fungujeme v režimu, JSEM v PASTI.

A to je ten okamžik, kdy se ukáže vlídná tvář time managementu.
Máme jasno ve svých prioritách, tak dáme bokem věci, které k nim nepatří. Naprosto v klidu projdeme úkoly a vybereme si 3 z nich, které když uděláme právě teď, dnes, jako první, nejvíc se nám uleví.

Dnes jsem navíc udělala ještě něco nového. Až se stydím, že po letech školení time managementu, mne to napadlo až teď.

Uvědomila jsem si, že po výpadku v práci (může to být nemoc, ale třeba i dovolená), mám tendenci pustit se JEN do restů v práci. Nějak ve dnech POTÉ, odsouvám své další radosti a potřeby, jako je třeba sport. Něco jako: „Jen doženu resty v práci a pak zase začnu běhat…“

Takže jsem vyběhla a byl to pocit k nezaplacení. V hlavě mi vyskakovala věta: „Vypusťte Krakena.“

Paráda.

Prostě, moje doporučení zní: až nebudete vědět, kam dřív skočit, udělejte si malou radost. Bude Vám hned o trochu líp, cesta se vyjasní, úkoly se seřadí a vše půjde jako po másle.

Přeji Vám den jako po másle,

Monika Ambrožová

Čekání na duši

Jeden starý příběh vypráví o mladém indiánovi, který si koupil auto a pozval na výlet svého starého strýce.
Ten po čtvrthodince jízdy procházkovým tempem poprosil synovce, aby zastavil.
Vystoupil a posadil se na kraj silnice.
Synovec se ho zeptal: „Je ti nevolno, strýčku?“
„Ne,“ odpověděl indián, „čekám, až nás dožene moje duše.“

Krásný příběh, co myslíte?

Jsou dny, které bych potřebovala také prosedět na kraji silnice. Proto dnes vypínám počítač, aby mne má duše mohla dohnat.

Mějte se indiánsky,
Monika

P.S. Příběh jsem našla v knížce Time management jako duchovní úkol. Autoři: Friedrich Assländer a Anselm Grün.

Pohnu i slonem

22. prosince jsem dostala e-mail, který mi vyrazil dech. Prý dokážu pohnout i slonem. Hned jsem si to představila, znáte mně.

Opět se potvrdilo, že pochvala je nejvíc účinný motivační nástroj. Nejlépe, když je zcela konkrétní, upřímná a nejlépe veřejná (o to jsem se právě teď postarala).

Slova chvály mého milého zákazníka mne i v předvánočním čase vystřelila do extrémního pracovního nasazení. Až jsem se uklidnila, zatlačila jsem slzu. Slzu lítosti, protože už mne nebude potřebovat. A to je ta smutná část mé práce. Mým cílem je, aby mne zákazníci přestali potřebovat. Sbohem a šáteček. Tak proč ty slzy?

Abyste to dokázali pochopit, přikládám inkriminovaný e-mail:

Dobrý den, paní Ambrožová,
mnohokrát děkuji za Vaše služby. Myslím, že s Vašim přátelským a klidným přístupem dokážete pohnout i se slonem 🙂 Mám ze svého zaměstnance velkou radost, dokázal se díky Vám vyrovnat s nejméně příjemnou částí jeho povinností a práce ho určitě více baví.
Robert Randýsek – SARA HRANICE s.r.o.

P.S. Ve firmě SARA Hranice jsem nejprve zrealizovala celofiremní workshop s cílem vyladit náplně práce všech zaměstnanců, určit priority v jejich pracovních úkolech a vše sladit s očekáváním a požadavky vedení společnosti. Po školení jsem pracovala (individuálně a intenzivně) s jedním z jejich klíčových zaměstnanců na zlepšení schopnosti organizovat si práci (koučování).