Pohnu i slonem

22. prosince jsem dostala e-mail, který mi vyrazil dech. Prý dokážu pohnout i slonem. Hned jsem si to představila, znáte mně.

Opět se potvrdilo, že pochvala je nejvíc účinný motivační nástroj. Nejlépe, když je zcela konkrétní, upřímná a nejlépe veřejná (o to jsem se právě teď postarala).

Slova chvály mého milého zákazníka mne i v předvánočním čase vystřelila do extrémního pracovního nasazení. Až jsem se uklidnila, zatlačila jsem slzu. Slzu lítosti, protože už mne nebude potřebovat. A to je ta smutná část mé práce. Mým cílem je, aby mne zákazníci přestali potřebovat. Sbohem a šáteček. Tak proč ty slzy?

Abyste to dokázali pochopit, přikládám inkriminovaný e-mail:

Dobrý den, paní Ambrožová,
mnohokrát děkuji za Vaše služby. Myslím, že s Vašim přátelským a klidným přístupem dokážete pohnout i se slonem 🙂 Mám ze svého zaměstnance velkou radost, dokázal se díky Vám vyrovnat s nejméně příjemnou částí jeho povinností a práce ho určitě více baví.
Robert Randýsek – SARA HRANICE s.r.o.

P.S. Ve firmě SARA Hranice jsem nejprve zrealizovala celofiremní workshop s cílem vyladit náplně práce všech zaměstnanců, určit priority v jejich pracovních úkolech a vše sladit s očekáváním a požadavky vedení společnosti. Po školení jsem pracovala (individuálně a intenzivně) s jedním z jejich klíčových zaměstnanců na zlepšení schopnosti organizovat si práci (koučování).

Občas jsem vystresovaná antilopa

Představte si antilopu, jak utíká před straaašlivě hladovým lvem.
Antilopa běží seč ji nohy stačí. Je to závod o život. Ve vzduchu visí smrt. Její smrt.
Naše antilopa o tom ví, a tak dá do útěku ÚPLNĚ všechno a …vyhraje.
Lev naštvaně odchází. Prohrál. Antilopa tak trochu taky… tedy alespoň na chvíli.

Nesmí se vrátit ke svému stádu.
Je PLNÁ stresu. STRES je cítit z její srsti, z jejího dechu. Je jí vidět na očích. A oni ji nechtějí. Smrdí jim. Musí tu nepříjemnou pachuť strachu ze sebe co nejrychleji setřást.

Tak se jde na půl dne VÁLET do bláta.
Uvolní se, nabere ztracený klid a rovnováhu. Dokonale se zrelaxuje a pak jde domů. Už na ni čekají.

Hurá, šťastný konec.

Možná se ptáte, odkud to vím.
Je to pár dní, co jsem si přečetla skvělý článek ale tak nějak jsem pořád neměla ten pravý důvod, proč vám o něm říct. Víte, že se snažím vše přečtené propojovat s běžným životem.

A dnes TO přišlo.

Vyšla jsem ráno před dům. Uviděla své auto a už jsem v tom byla. Prostě jsem dostala vztek. Podle autora článku (už to bude, za chvíli prozradím) bych si měla říct něco ve stylu:

AHA, stoupá ve mně hněv, to je zajímavé, co ta situace přináší“.

Pravda, pravděpodobně jsem si něco takového řekla. Možná ne těmito slovy, ale určitě hodně podobně. Nevěříte?

Pak jsem se narovnala a začala se intenzivně soustředit na to, jak se má chodidla dotýkají chodníku. A vida… už jsem se cítila líp. Přidala jsem ještě pro jistotu hluboký nádech nosem a výdech pusou a bylo to. Ani jsem nemusela přejít ke třetímu kroku: pohnout prsty na rukách i nohách. Na 2-3 vteřiny zavřít nohy i ruce do pěstí, pak protáhnout a uvolnit.

Takže první nával vzteku jsem zvládla. Paráda.

A teď ještě zpracovat pocity PO TOM.
Možná to máte taky. Mohla bych si nechat v hlavě kolovat myšlenky typu: který člověk tohle udělal. Je to … Mohla bych se ublíženě nimrat ve zkaženosti světa. A byla bych znovu zpět. Vytočená, ublížená, naštvaná na sebe i celý vesmír. A víte, že vesmír je nekonečný. Určitě bych se dokázala bravurně vytáčet celý, celičký den. Ale já nechci. Mám něco lepšího na práci.

Vzpomněla jsem si na jednu pěknou větu:

Dokud nebudeme svatí, budou se nás naše i cizí emoce dotýkat fyzicky i mentálně.

Takže je normální, že cítím, co cítím. V každém případě nehodlám v těchto pocitech (sebe)obviňování pokračovat. Ten člověk mne chtěl vytočit a já to prostě NEUDĚLÁM.
Udělám jen to, že Vám napíšu tip na skvělý článek. A pak celý zážitek zabalím (…balím, balím) a hodím do popelnice. Protože tam patří.

A ještě slíbený odkaz:
http://psychologie.cz/emoce-vnimat-ustat-rozdychat/

Hezké čtení, Monika

P.S. Jdu se válet do bahna.

Mlog

Někdo bloguje, já „Mloguji“.
Vždyť jsem Monika, to dá rozum.

V mém Mlogu najdete:
→ tipy na knížky, které vám nedají spát
→ moje moudra, která nedala usnout mně
→ citáty, které vás nakopnou i rozněžní
→ odkazy, které vás rozběhnou
→ a vše OSTATNÍ, o čem si myslím, že by vás mohlo zajímat

 

Mezi prioritami

Sobota ráno.

Vybíhám. Nechávám za sebou horu nevyžehleného prádla. Pocit, že MUSÍM upéct buchtu, než všichni vstanou. Běžím hlava nehlava. Má hlava. Ať se v ní všechny pocity důležitých věcí na sobotu ráno třeba zblázní.

První zatáčka.

Pořád se mi vtírá myšlenka na neupečenou buchtu. Zase válka PRIORIT. Tak dobře. Pryč černé myšlenky. Kšá. Zatočím s vámi. Stačí zase JEDNA dobře položená otázka: „Kolik pozitivní energie mi přinese těchto 54 minut parádního ranního běhu?“ Jak dlouho mi vydrží? Jak dlouho by mi vydržel dobrý pocit z dobře vyžehleného prádla? Hm? 5 minut?

Cítím vůni deště.

V noci pršelo. Je mi SKVĚLE. Tak skvěle, že už si do SVÉ hlavy nepustím ani stín provinilosti. Miluji podzim. Barvy, vůně, listí pod nohama. BLAHO. Soustředím se na dýchání. Jsem TADY a TEĎ. Otevírám do široka OČI a zvedám hlavu. Chce se mi smrkat. Přede mnou je kopec. Nahoře zastavím a vysmrkám se. Hlas v hlavě říká: „Nezastavuj se. Musíš běžet. Ztratíš tempo.“ A druhý hlas oponuje: „Když se vysmrkáš, trochu protáhneš svaly, budeš mít čistou hlavu a líp se TI poběží.“ „Nezastavuj. Lidi si řeknou, no jo, je tlustá. Šla běhat a nezvládá to. Nemá na to.“ „Nejsi tlustá. Jsi, jaká jsi. Vykašli se na to. Hele už se blížíš nahoru. Zastav a vysmrkej se.“

Smrkám.

Kdyby měly myšlenky nohy, řekla bych: „TRHNĚTE si.“ Ale jsou to moje myšlenky. Já jsem si je vytvořila. Já jsem jim dala SVŮJ hlas. Myšlenky tvoří pocity a POCITY ovlivňují naše jednání. Jednáme, jak jsme si to vymysleli. Takže KDO si má vlastně trhnout?

Já.

Škubu celým tělem ostošest. Pomáhá to. Vybavuje se mi jedna podobná technika na uvolnění vzteku. Až TO na vás přijde, začněte vyskakovat do vzduchu a u toho silně tleskejte do dlaní. Opakujte do úplného zadýchání. Mělo by to povolit. Nebo něco jiného: vezměte žvýkačku a USILOVNĚ A VIDITELNĚ žvýkejte. Zapojte všechny svaly v obličeji. Jak se cítíte? Zabralo to? A co třeba „ďábelský obličej“? To se dělá takto. Stoupnete si před zrcadlo. Uděláte co nejošklivější grimasu. Vydržíte. Povolíte a znovu. A znovu a znovu.

Až budu mít VZTEK, rozhodně to zkusím. Prý každý člověk zažívá během dne asi 7 záchvatů zlosti a vzteku. Možnost trénovat je tedy na obzoru. Raději zkusím všechny tři techniky NAJEDNOU. Pro jistotu. A budu se dívat CELOU dobu do zrcadla. Přísahám. Snad se rozzuřím někde poblíž.

Teď ale ne. Je mi PARÁDNĚ.
Vyběhaná. Osprchovaná. Stírám poslední voňavé kapky z těla. Zapínám žehličku a jdu na to.

Žasnu, žasneš?

Před chvílí jsem si přečetla, že ŽASNUTÍ je cestou ke spokojenějšímu životu.
Povznáší nás nad naše ego, z p o m a l u j e čas, dodává NADĚJI, propojuje nás s přírodou a probouzí spící KREATIVITU.

A došlo mi to.

18. listopadu to bude přesně na chlup 5 let, co se dopuji žasnutím od rána do večera.

Ráno vstanu, žasnu nad tím, jak je fajn vstávat s malou Sárou. Žasnu nad vytříbenými argumenty ohledně oblékání. Žasnu cestou do školky, jak je neuvěřitelně fajn držet tu malou ruku a přeskakovat popadané špendlíky na chodníku. Hodně žasnu v šatně, když poslouchám ranní dávku rozhovorů roztomilých pidi-lidí. No nedivte se, pak se někdy prostě neudržím a žasnu i v práci.

Když to tak vezmu kol a kolem, vlastně celý den nevycházím z úžasu. Žasnu a žasnu. A většinou jde o úplně obyčejné věci, okamžiky, vůně a tóny. Svačina na pařezu, voňavá záclona, šumění větru, dobře napsaná věta. Žádná zběsilost, jen tiché žasnutí.

A kdy žasnete vy?

Hezký večer, Monika

P.S. No tak… Všeho nechejte a pojďte si pořádně zažasnout…