Dnes jsem se rozhodla zjistit, kdy nastane zlom a začnu mít potěšení z něčeho, do čeho se mi předtím „zatraceně“ nechtělo.
Věděla jsem, že si potřebuji zaběhat. Věděla jsem, že je o 15°C víc, než mám při běhání ráda. Ale, když bych to odkládala, hrozí nárůst o dalších 15°C.
Z pyžama jsem šla rovnou do sportovního, abych se nemusela po školce vracet domů. Mám už na vlastní kůži vyzkoušeno, že bych si to mohla ještě rozmyslet.
A taky je to jedna z doporučených technik time managementu – neutápět se v tom, jak moc se mi nechce a prostě začít… např. pustit se do odpovídání na nepříjemný e-mail, zpracování daňového přiznání, obalování řízků … nemám ráda, když se mi lpí strouhanka na prsty.
Na telefonu jsem si zapnula ENDOMONDO (má oblíbená běhací aplikace) a vyběhla.
Bylo Hnusné Horoucí HORKO. Řekla jsem si, že je čas použít jinou techniku: zapomenout na hooodně vzdálený cíl a soustředit se na tady a teď. To mne zachránilo. Nutkání vrátit se domů bylo … no řekněme: intenzivní.
A pak to přišlo. Vlastě nutkání odešlo a přišel pocit spokojenosti. Z toho, že jsem vyběhla a vydržela, že ještě běžím a že mně to začíná bavit. Podívala jsem se na hodinky a bylo to právě 26 minut od okamžiku, kdy jsem spustila stopky.
A JEŠTĚ TRVÁ…
i když už připravuji podklady pro akreditaci, což zrovna není má oblíbená činnost.
Takže poučení pro mne:
→ technika obout a vyběhnout = funguje
→ technika soustředit se na TADY a TEĎ = funguje
→ potřebuji jen začít, vydržet 26 minut a je to!