Author Archives: admin

Už pár dní přemýšlím, co se kolem mně ve skutečnosti děje… a jakou roli v tom můžu a chci hrát.

Neumím zpívat (jako Lucie Bílá) a ruční práce mi zoufale nejdou. To není výmluva, to je fakt. Rouška, kterou bych vyrobila, by vás spíš rozesmála, než ochránila. I když, proč ne, že? Představte si roušky v barvách duhy, s kreslenými vtipy, s obrázky Vašich oblíbených hrdinů… Roušky, které by voněly po žvýkačkách a nebo by Vám změnily hlas jako když vdechnete helium… Už to vidíte?

Ale k věci, potřebuji říct toho:
infektolog Aleš Rybka jednou prohlásil, že:

Nebezpečnější na takových epidemiích není, jak se chová daná epidemie biologicky, ale to jak zareaguje společnost.

Větu jsem zaslechla v rozhovoru s vojenským lékařem Davidem Řezáčem a dost s ní souzním (s tou větou). Jen potřebuji dodat, že důležitou roli v tom, jestli propadneme panice nehraje reakce „společnosti“, ale reakce každého jednoho z nás.

Jak zareaguji já, Monika? Jak se budu v této situaci chovat?
A co vy? Ty?

Na rovinu, i když už jste už víc než pár dní „dospělí“, je normální, že cítíte strach, protože strach je úplně normální reakce člověka na něco, co nezná. Teď je otázka, co se svým strachem uděláte. Jak s ním naložíte. 

Já jsem nejdřív udělala toto:

Za prvé jsem si položila otázku,
z čeho mám skutečně strach?

..když jsem se dostala přes odpovědi typu, že onemocním já nebo mí blízcí, došlo mi, že mám strach, z toho jak zvládnu to, že jsem přišla o všechny zakázky v následujícím měsíci. A když jsem si to takto popsala, ulevilo se mi. Protože s tím se už dá nějak pracovat. Zrušené zakázky = čas pro mně… a pro Sáru. Taky se můžu připravovat na stěhování, udělat jarní úklid v předstihu, číst až do aleluja… Dan Bárta poté co zrušil sedmnáct koncertů v jednom rozhovoru řekl, že se aspoň může víc věnovat tvorbě… Máme se na co těšit. 🙂

Takže:
Když konkrétně pojmenujete, z čeho máte strach, dokážete vymyslet cesty ze strachu ven. Dokážete vymyslet jednoduchá malá opatření, která vám vrátí ztracený POCIT KONTROLY.

Protože o to tu podle mne jde především.

Máme strach, protože se najednou naše běžné žití dostalo mimo náš vliv. Nemáme vliv na to, co se teď děje, a nevíme, jaké to bude mít důsledky v budoucnu.

Teď je otázka, co s tím uděláme. Co můžeme ovlivnit? Co ne?

Můžeme svůj strach živit tím, že budeme 24 hodin denně sjíždět všechna informační fóra, sdílet šokující články, nebo se můžeme podívat na zprávy jednou za den, přečíst si kolik je nakažených, kolik vyléčených (nejen mrtvých) a zbytek dne dělat něco, co ovlivnit můžeme.

A můžeme začít tím, že budeme zodpovědní i v tom, jak zacházíme se svými emocemi.

Na závěr:

STRACH je emoce. 
Emoce jsou stejně nakažlivé jako koronavir. Možná mnohem víc. Když budeme svůj strach živit, může přerůst do agrese, paniky a probudit úzkosti. Nakazíme všechny lidi ve své blízkosti. A ti to pošlou dál…

NADĚJE, RADOST jsou taky emoce…
Každý máme možnost volby.

M

Mám papír na porno. V mém případě je to, jako když řeknete Mirkovi Dušínovi, aby přešel Václavské náměstí v plavkách a u koně poklekl na Adama.

Stalo se to včera.

jakože vyhlásím, že prvním třem z vás ZDARMA
napíšu nové texty
na váš web…

Jsem 11 let na volné noze, je horké léto a dostala jsem chuť rekapitulovat. To, že vás nakonec vyzvu, abyste přestali chodit do práce, jsem ještě před pár minutami netušila. Ale stalo se. Vlastně se stane… Nepředbíhej, Moni, nepředbíhej.

Mám volné nohy

7 let zaměstnaná, 11 let nezaměstnaná 🙂 … nebo chcete-li „na volné noze“. Mimochodem nevíte, proč je jen jedna noha volná? Já mám dvě?!? Co mám udělat s tou druhou?

No prostě…

Jedenáct let jsem si ředitelem, uklízečkou i tou hodnou paní z personálního. Čas od času si uvařím kafe, jen účetnictví raději nechávám na těch, co to z duše milují.  

Hodnotící rozhovory dělám takřka po každé zakázce, ne co půl roku nebo jednou ročně. Když je třeba, nečekám až na finále a prostě si se sebou promluvím hned, z plna hrdla, bez okolků, jakýpak saky paky. Na závěr se obejmu a dám přátelskou herdu do zad. Bez povzbuzení bych od sebe neodešla.

Mít volné nohy pro mne znamená nejvyšší míru svobody v tom, do čeho se pustím, kdy a s kým.

Nejsem svázaná s nikým a s ničím. Možná jen se sebou, se svým svědomím a posedlostí dělat už jen to, co mi dává smysl. Ale právě ta neotřesitelná touha po smysluplnosti a svoboda mi kryjí záda, když na mne přijde čas od času slabá chvilka.

Nemám dovolenou, nechodím do práce

Došlo mi, že od té doby, co podnikám, si neberu dovolenou, protože já fakt „nechodím“ do práce.

Práci si nosím v sobě, mám ji tam, i když zrovna ležím na sedačce a rozpustile lelkuji. Mám ji v sobě, když mluvím s kamarádkou, když okopávám rajčata, dokonce i když se koupu, dál už raději nebudu pokračovat… ale věřte mi, i tehdy je má práce se mnou. Nejde setřást, potvůrka.

A ze stejného důvodu nemám dovolenou. Popravdě jsem na dovolené celý, celičký rok. Dovoluji si vzít tu a tu zakázku, dovoluji si jít na oběd, dovoluji si nepracovat, dovoluji si dřít jako soumar, dokud nebudu mít hotovo a dovoluji si být tak zničená až se mi chce vyčerpáním zvracet. Dovoluji si se rozhodnout, co si (ne)dovolím.

Prostě nedělím svůj život na život „v práci“ a život „po práci“. Žiju stejně bez ohledu na den v týdnu, bez ohledu na to, co právě dělám a kde se právě nacházím.

Možná to zní jako nebe, a možná taky je. Protože v mé představě není dovolená opakem práce, NEBE není opakem PEKLA.

Moje nebe a peklo nemají mezi sebou hranici. Jednoho dne se vcucly do sebe a splynuly v jedno. Jako když smícháte modrou a zelenou a máte se tyrkysově.

A víte co, mi došlo?

Je to tak od mého jakživa. Stalo se to už v momentě, kdy jsem nastoupila do svého prvního a jediného zaměstnání (zatím, kdo ví). Už tehdy jsem dělala práci, která mne bavila a možná, kdyby nás nezrušili, pracovala bych tam dodnes…

A možná taky ne…

Každopádně, já už vím, že ať budu kdekoliv, budu šťastná. A vy můžete být taky.

Věřte mi, že bych chtěla být aspoň na chvíli kouzelnou rybkou, nebo čarovnou hůlkou, abych vám dodala odvahu postavit svou práci na tom, co vás baví. Na tom, co vám jde, na co jste dostali talent, abyste se nebáli to (se) používat.  

Protože když děláte to, co vás baví a nestydíte se za to, že vás to baví, je to neuvěřitelně FAJN. A to i v okamžiku, kdy se třeba moc nedaří. Protože víte, že toho dobrého je mnohem víc než toho zlého.

Čáry máry fuk, už máte odvahu.

Monika

Často teď z různých stran slýchávám, že na trhu práce nejsou lidé.
Moc jsem nad tím nedumala a vzala to jako fakt. Prostě to tak je a basta fidli.

Dnes si tak ladím školení na zítra a najednou … bác…poklidnou přípravu rozbila otázka:

Když teda nejsou lidé, kam ti lidé zmizeli? Kde jsou? Kam šli?  Kde jsou lidé, kteří by chtěli pracovat pro vás, vaši firmu. Kteří by měli potřebné znalosti, dovednosti. Rychle by nasáli vaši firemní kulturu a začali podávat výkony, které potřebujete?

Miluji jednoduchá řešení. A řešení, které mne napadlo je až směšně jednoduché. Patrně na to už někdo přišel. Ale nedá mi to, prostě to řeknu.

To řešení zní: ohlédněte se.
Ti lidé, které potřebujete, už u vás pracují. Možná potřebují jen trochu vyladit, povzbudit, oprášit, změnit pozici…  

Prostě: přestaňte vkládat tolik úsilí do hledání nových zaměstnanců a pečujte o to, co už je doma. Neříkám, vykašlete se na nábor. To ne. Buďte otevřeni novým lidem, lákejte je a pátrejte po nich, ale až na druhém místě. 

Na prvním místě věnujte svou energii, své nápady a čas lidem, které jste už získali. Rozmazlujte je, rozvíjejte, prohledejte jejich potenciál, motivaci, zkušenosti, nápady… 

Nebo se taky může stát, že když se jim nebudete věnovat, ztratí chuť zůstat.

Bude jim chybět to, jak jste je lákali. Jak jste se zajímali o to, co umí, v čem jsou dobří. Jak jste jim naslouchali, věnovali jim svůj čas. Bude jim chybět váš zájem a péče, a začnou se ohlížet po někom, kdo jim toto vše bude ochoten dát. Třeba jen na chvíli. Jako ve vztahu…

Dává vám to smysl?
Mně ano.    

Sice nejsou lidé na trhu práce, ale určitě nepracujete v liduprázdné firmě. Sem tam na někoho na chodbě narazíte, nebo sedíte u oběda sami?

Možná to zní krutě, ale říkám si, že jsme tuto zkušenost potřebovali jako sůl. Potřebovali jsme zažít, že když otevřeme bránu, už tam nestojí 50 dalších nedočkavých zájemců.

Otevíráme bránu a …nestojí tam nikdo.

Možná jsme potřebovali zažít i to, že zaměstnanci ví, že za branou nikdo není. Že jsou těžko nahraditelní. Že se nemusí pořád jen bát, že můžou kdykoliv přijít o práci. Kdo ví… Možná by dokonce místo myšlenek, že můžou práci mávnutím ruky ztratit, mohli začít přemýšlet o tom, co udělat, aby si ji udrželi. Nebo, a to už je vyšší liga … mohli by přemýšlet nad tím co udělat, aby jim šla práce ještě lépe od ruky. Fantazie? Hm, možná. 

…

Čas od času, když se mi stane něco na první pohled jednoznačně nepříjemného, napíšu si do diáře otázku: „K čemu to bylo dobré?“. Nastavím si do telefonu upomínku třeba za 14 dní a pak se jen divím. Vždycky se najde něco, co jsem tou zkušeností získala. Vždycky, jen kdybyste mi to řekli na začátku, nevěřila bych vám ani slovo.

Tak to vidím já. Možná to vidíte podobně, a nebo taky ne. 
Potřebovala jsem se o to své zadumání s někým podělit. A vzpomněla jsem si na vás. 

Mějte se hezky, 
Monika

P.S.: 
Prosím, aby pracovníci personálních agentur a ti, jejichž denním i nočním chlebem je hledání nových zaměstnanců, nebrali mou výzvu: „Nehledat, ale pečovat.“ doslova. 🙂 Spíš bych je chtěla podpořit, aby ještě víc chodili do firem a říkali: „Nehledejte nové zaměstnance, my vám s tím rádi pomůžeme. A vy se můžete v klidu věnovat péči o ten svůj domácí poklad.“ …. Co vy na to?