Žárovka

Víte kolik terapeutů je potřeba na vyměnění žárovky?
Jenom jeden, ale žárovka se musí CHTÍT změnit.

Jsem jako ta žárovka. Čas od času potřebuji vyměnit. Třeba minulý rok, přesně 10. listopadu jsem si napsala: „MLČET, MILOVAT, MEDITOVAT. Má tři hesla na příští rok. Bude to rok, kdy očekávám probuzení lva. Mého lva.“

A stalo se.

Potřebovala jsem změnu. Vyhlížela jsem ji a snažila jsem se jít jí naproti. Potřebovala jsem se posunout v soukromí i v práci. Cítila jsem, že už TO takhle dál nejde. Věděla jsem, kam se chci dostat, ale fakt jsem nevěděla JAK.

Moc, opravdu moc jsem si přála mít tuto fázi PŘECHODU od něčeho někam za sebou. Mít už konečně jasno. Mít vše jednou provždy vyřešené, srovnané.

Teď, když se ohlížím zpátky, došlo mi, že jsem chtěla předběhnout sama sebe.
A ono to, světe div se, nešlo.

Chtěla jsem se naučit víc mlčet, víc milovat (ostatní, sebe, přijmout své i jejich nedokonalosti), víc meditovat.

Chtěla jsem to zvládnout co nejdříve, vše najednou a hlavně sama, vlastními silami mimo zraky ostatních.

Chyba lávky. Změna trvá někdy zatroleně dloooouho. Jak jednou řekl Mark Twain:

„Zlozvyk nevyhodíš oknem. Musíš ho vynést po schodišti, schod za schodem.“

Schodů bylo v mém domě hodně.
Ne, kecám.

Schodů JE přede mnou hodně.

Gay Hendricks říká, že si tyto fáze přechodu děláme těžší, právě tím, že čekáme, až budeme mít hotovo. Až budeme mít naprosto jasno v tom, co chceme. Až toho dosáhneme. Napřed se chceme změnit a až to budeme mít všechno přehledně a úhledně zabalené, teprve pak dáme lidem kolem sebe najevo, že se v nás něco posouvá a mění.

Dlouho dobu se neděje NIC. Pak přijde rána z čistého NEBE
a najednou se děje VŠECHNO.

Lidé kolem nás jsou zmatení. Partneři jsou zmatení. Nadřízení také. Jak to, že odcházíš, vždyť si nic neříkal? Co blázníš? Vždyť to nedává smysl…

A proto:
zkusme si usnadnit fáze přechodu tím, že se s lidmi kolem nás PODĚLÍME o pocity a myšlenky, ve kterých ještě NEMÁME jasno. Zkusme jim říct o tom, co nás mate a nedává nám v tuto chvíli naprosto žádný smysl. Třeba zjistíme, že jsou na tom stejně.

Třeba se nám všem uleví.

Přeji Vám krásné léto, ať je Vaší žárovce dobře,
Monika

Umělý chrup

Ráno jsem procházela mezi kapkami deště
a říkám si: „Tak a je to. Dnes je mi čtyřicet.“

Jen ne, prosím, žádné soustrastné pohledy.
Jakože už to mám za pár
a šup do nebe (nebo kde mne zrovna vezmou).

Gail Sheehyová, psycholožka doslova a do písmene posedlá zkoumáním DOSPĚLOSTI, o čtyřicátnících napsala:

„Dříve se čtyřicetiletí lidé v mých studiích cítili starší, než ve skutečnosti byli. Bylo to, jako by se ve čtyřiceti letech ZŘÍTILI z hrany útesu. Najednou jim neseděly žádné džíny. Na tanečním parketu vypadali hloupě. Už nebyli součástí mladé kultury.

Kultura kolem nich jim naznačovala, že střední věk
znamená ÚPADEK a odchod do zóny UMĚLÝCH CHRUPŮ…

V přesvědčení, že se jim čas krátí, dostávali lidé záchvaty PILNOSTI, nebo započali dlouhý REZIGNOVANÝ výdech.

Dnes ale nemusí ve čtyřiceti letech druhý poločas vůbec začít… Spíše až v padesáti. Nikdo si už nemůže být jistý, kde se ta JEHO polovina nachází…“

Každý okamžik našeho života má nějaký smysl. Každé období má své poselství, své specifické krize, kterými potřebujeme projít, abychom mohli bez obav pokračovat dál.

Nevím, jak to máte (budete mít) Vy.
Mně je dnes čtyřicet
a je mi krásně.

Začínám druhý poločas.
Stárnutí mám ráda. Přichází mi z něj klid.
Jako bych se blížila k rovnováze, ke svému středu, vnitřní harmonii. Jsem čím dál tím víc sama sebou. Taková jaká chci být.

Balancuji na své čáře života a držím si směr, který jsem si dala. Odchylky už nejsou tak silné, ale občas se mnou taky pořádně zamávají. V tom okamžiku vím, že je to jen dočasná záležitost a zase bude dobře.

Znám svůj směr. Zase to vyrovnám. Časem… Chce to čas.

Přichází klid a nadhled, taky POKORA.
Čím dál tím víc vím, že nic nevím. Že vlastně jen dost věcí tuším.

Svět se mi zmenšil a stal se přirozenou součástí vesmíru.
Rozplynuli se do sebe. Svět i vesmír.

Pamatuji si, jak jsem jako malá měla v určitém období panický strach z toho, co je kolem Země.
VESMÍR mi vždycky bral dech.

Předtím jsem cítila strach a nejistotu, teď se už jen kochám pohledem na hvězdy. Protože hvězdy se roztančí, když se na ně díváte… (to je citát z pohádky, Sára ví).

Jsem spokojená a přeji všem svým blízkým i vzdáleným,
aby byli taky – spokojení sami se sebou.

Takže VŠECHNO NEJLEPŠÍ I VÁM
k mým narozeninám,

Monika

Pro Sáru

„Víš, mami, já nevím, jestli jsem na tu školu připravená.“ Vklouzla mi do náruče, smutně a bezradně se ke mně plnou silou přitiskla. Hladila jsem ji pomalu a něžně po vlasech. Cítila jsem, jak má horkou hlavu. Je tak drobounká. Bylo mi do pláče. Moje malá Sára už půjde do školy a právě teď dostala strach.

Strach ze změny.

Ještě před týdnem pyšně ukazovala aktovku. Důležitě srovnávala pastelky v pouzdře: světlá, tmavá, světlá, tmavá…

Zásadní ZLOM nastal právě včera.

Ve školce nacvičovali nástup na sobotní pasování prvňáků a tam jí to asi došlo. Uvědomila si, že je konec. Končí něco, co důvěrně zná. A neví, co přijde. Kam půjde v září, když se teď ve školce se všemi loučí.

Bojí se.

Moje milá Sárinko, věř mi, že mám často taky strach udělat něco jinak. Jít do neznámého. Překročit práh a vejít do změny. Mají to tak všichni, děti i dospěláci. Každý z nás se bojí. Bojíme se dát výpověď v práci, rozvést se, mít další dítě, nemít další dítě… Každý z nás se bojí.

Jen někdy si to třeba nepřiznáme a děláme ramena.

Držela jsem ji v náručí, hladila a přemýšlela, co říct. Hledala jsem ta „správná“ slova. Ale jaká to jsou? „Ale jdi.“, nebo „Vždyť jsi už velká holka a velké holky se nebojí.“ To jsou věty, kterými bych jí jasně dala najevo, že jejímu strachu nevěřím. Že to, co teď prožívá, není v pořádku. Že ona není v pořádku, když má strach. A to jsem nechtěla.

Její strach je skutečný.

Možná ho cítí až v krku. Svírá ji. Cítí se ohrožená něčím, co není vidět a hledá cestu ven.

Jediné, co mne v tu chvíli napadlo, bylo PŘIJMOUT ten pocit a prostě ho s ní SDÍLET. Sdílená starost, poloviční starost…

„Máš strach, že?… Rozumím ti… Taky mívám strach, když něco končí… Verča, Áďa a Martínek (kamarádi ze školky) se určitě taky bojí a je jim smutno.“

Vzpomněla jsem si na knížku buddhistického mnicha Thich Nhat Hanha „Umění sdílet“ a snažila jsem se dát své malé holčičce naději, že její trápení jednou skončí: „Uvidíš, ten strach za pár dní přejde. Uděláme si krásné prázdniny a brzy bude líp.“

Tápala jsem, jestli to, co říkám, je to pravé. Ještě chvilku jsem ji držela v náručí. Když jsem cítila, že „že už je líp“, šly jsme zalívat kytky.

Potvrdilo se mi, že na STRACH je nejlepší akce. Ale chvilku ho potřebujeme jen tak mít, abychom pochopili, co nám říká.

Třeba, že se v našich životech děje něco významného. Něco, co potřebuje upoutat naši plnou pozornost. Něco, co nejde přejít jen tak, mávnutím ruky.

Monika

JAK být silná, můj on-line seminář

Jednou provždy jsem se rozhodla dělat věci, které mi dávají smysl. Portál mamajobs.cz mi smysl dává a tak jsem s potěšením kývla na spolupráci. Mám za sebou skvělý tým lidí, se kterými se při práci hodně nasmějeme.

Portál MAMAJOBS.CZ  pomáhá rodičům při návratu do práce. Najdete zde užitečné tipy, jak postupovat při hledání práce. Právní poradnu a taky několik mých on-line kurzů, třeba kurz
SEBEDŮVĚRA – JAK BÝT SILNÁ

Právě na toto téma jsem si pro Vás připravila hodinový on-line seminář. Seminář Jak být silná můžete absolvovat doma, v křesle, při světle svíček… Jaké si to uděláte, takové to budete mít.

Můžete jen sedět a poslouchat, nebo si se mnou povídat.
Podle chuti…

Budu ráda, když přijmete mé pozvání,
Monika Ambrožová

P.S. Webinář je zdarma, protože ne vše, co je za peníze smysl skutečně má.

P.S. A tady se můžete přihlásit http://mamajobs.cz/jak-byt-silna/

KDY: 23.5.2017, 20:00-21:00 hod
KDE: kdekoliv, tam kde si vezmete svůj počítač.
Já budu „ležet“ v síti a vyhlížet Vás.

Nevyžádaná pomoc

Seděla tam a cítila, jak jí roste knedlík v krku.Buďme ochotni přijmout fakt
Naprosto jasně věděla, že se o tom NECHCE bavit. Nechce a nemůže. Není na to připravená.
 
Cítila, jak je slabá. Slabá a unavená.
Vysílená vším tím, co se v poslední době stalo. Zmatená. Zaskočená. Ztracená. Vyčerpaná strachem z toho, co bude dál. Jaké bude zítra, pozítří… Jak to všechno zvládnu? Zvládnu to? Chci to ještě zvládnout?
 
Bylo jí fyzicky špatně.
Nehty se jí ostře zařezávaly do dlaní. Celým svým tělem toužila po jediném. Schoulit se do postele a spát.
 
NE, nechce si o tom povídat.
Nechce rozebírat pořád dokola, co se stalo. Je to příliš čerstvé. Bolí to. Prosím vás, lidi, nechte mne žít… Jestli tohle je teda život…
 
Najednou cítila ukrutný nával vzteku.
Nejraději by z plných plic zakřičela:
 
Ne, světe div se, opravdu NEMÁM řešení!!!“
Asi se to ode mne očekává. Vždyť si přece umím v každé situaci poradit. Jsem šikovná. Jsem ta, která vždycky všechno zvládne. Mé nové indiánské jméno: Ta, která vždycky všechno zvládne.
 
Zakřičela by, ale nemá sílu.
Místo toho odevzdaně mlčí a smutně krčí rameny.Uvědomuje si, že nemá ani zdání, co udělá.
 
Jediné, co TEĎ bezpečně ví, je to, že není připravená mít nějaké řešení. Je v mezipatře. Zasekla se tam. Tiše visí a netuší, jaký bude její příští krok. Prostě jen trčí v meziprostoru, ve vzduchoprázdnu. A dost to bolí, to vzduchoprázdno.  Zvláštní, jak může P  R  Á  Z  D  N  O  bolet.
 
Přes všechnu tu intenzivní bolest a nezměrnou touhu bavit se o něčem jiném, se nebrání. Nezastaví to. Nedokáže NAHLAS říct:
 
Prosím Tě, nezlob se, já o tom teď nechci mluvit.
Je to příliš čerstvé. Moc mne to bolí.
Až budu schopná se o tom bavit, určitě se ozvu.
A budu ráda, že to se mnou probereš.
 
Jak snadné, že?
A přitom jak těžké je říct „ne, děkuji“, když Vám někdo nabízí pomoc. Pomoc, kterou ale nedokážete v té chvíli přijmout.
 
Myslí to dobře. Bolí ho, když vás vidí, jak trpíte. Vidíte, jak usilovně přemýšlí. Chce vám dobře poradit, podržet vás, uchránit před bolestí. Zastavit tu bolest. Bojí se o vás. Záleží mu na vás.
 
Nevím, jestli jste někdy zažili něco podobného.
Já ano.
 
Stalo se to už hodně dávno, ale pořád mám ten rozhovor před očima.
Ještě několik dní poté jsem se cítila prachbídně.
Byla jsem na sebe naštvaná. Zlobila jsem se, že jsem se nedokázala sama sebe zastat. Uhájit si svůj prostor. Naprosto jasně jsem věděla, že nechci odpovídat na žádné otázky, přesto jsem odpovídala.
 
A výsledek?
Nabízená pomoc se minula účinkem. Nebyla jsem na ni připravená.
Záchranný šíp minul terč. Zbytečný výjezd záchranné jednotky.
Navíc se mne ještě dlouho držela ta nepříjemná pachuť, prapodivná směsice vzteku a bezmoci. A obava, že ani příště nedokážu říct ne.
 
Přesto, nebo právě proto,
jsem tento zážitek potřebovala jako SŮL.
Zpětně si říkám, že mohl přijít i dřív.
 
Děkuji za něj.
Je to můj alarm. Mé výstražné světlo, které se rozsvítí, když je někdo v úzkých a já už, už vytahuji záchranný kruh.
 
Tehdy mi došlo, jak může někoho má nevyžádaná pomoc zraňovat. Proto se teď snažím poznat, kdy o mou pomoc někdo opravdu stojí a kdy ne. Nedávat nevyžádané rady.
 
Spíš se nedaří, než daří.
Podléhám profesionální deformaci.
Snadno uklouznu do role pomáhajícího, i když „mám padla“. Jsem slepá a nevidím, že tonoucí se mého stébla nechytá.
 
Ale pracuji na tom.
Hledám způsoby, jak včas zachytit signály, že má pomoc není žádoucí.
Iveta Hrotková doporučuje, abychom si v podobných situacích položili otázku:
„Stojí druhá strana o mou pomoc?“
 
Je možné, že si i pak budeme myslet, že ten druhý naši pomoc chce, ale opak bude pravdou. Proto se rovnou zeptejme:
 
Můžu Ti nějak pomoct?
Chtěla bych Ti nějak pomoct, můžu?
Mám nápad, jak Ti pomoct. Chceš ho slyšet?
 
Po otázce přichází zpravidla odpověď. Připravme se na to, že může být ZÁPORNÁ.

Ten druhý nemusí mít o naši pomoc zájem. Zkusme to, prosím, přijmout a respektovat. Je to výraz úcty k němu, jeho pocitům a potřebám.
 
Monika,
Ta, která nemá vždy řešení… 😉
 
 P. S. Článek, díky kterému jsem si uvědomila, že jsem v podobné situaci nebyla sama: https://psychologie.cz/nevyzadana-pomoc/