439 kilometrů v nohách. Už jen 561km do cíle.
Počítáte správně. Je polovina července a já bych měla mít v tuto chvíli 546 km za sebou.
Mám 107km zpoždění.
Dubnový propad a to, že průměrně uběhnu 77km za měsíc (ne plánovaných 84) se ukázal v plné parádě.
Přesto to nevzdám.
Ale…
… asi bych to vzdala, kdybyste o mém cíli nevěděli Vy
a všichni mí drazí,
….kdybych si tu svou tisícovku nerozkrájela na týdenní dávky,
….kdybych si nevedla záznam a na vlastní oči neviděla, že to jde,
….kdybych necítila ten nával euforie během i po běhu,
….kdybych pak nebyla na sebe celý den pyšná,
….kdybych nevěděla, že ráda běhám ráno a ideálně v zimě,
….kdybych neměla podporu doma,
….kdyby mne to víc bolelo, než hladilo
…asi bych to už 44krát vzdala, přiznávám.
Ale nevzdám to.
Zkoušela jsem běhat už několik let zpátky. Teprve tento rok můžu naplno říct, že nezkouším běhat, ale běžím.
Proto, když budete chtít něco dokázat, doporučuji, abyste:
– to řekli lidem ve vašem okolí,
– poprosili je, aby Vás podpořili, hlavně, když to budete chtít vzdát,
– udělejte si plán,
– rozkrájejte cíl na malé kousky,
– najděte si své tempo a uvědomte si, kdy se Vám nejlépe …(běhá),
– užívejte si to,
– užívejte si to, že jste na sebe pyšní,
– hlaďte se.
Pamatuji si na můj první pokus o běhání. Modlila jsem se, abych nepotkala někoho známého. Abych vlastně raději vůbec, ale vůbec nikoho nepotkala.
A teď?
Běžím ráno, kdy všichni lidé většinou jdou do práce. Už když vedu malou do školky jsem „v dresu“. Dělám si prostor pro to, kdy vyběhnu. Běžím a zdravím své „kolegy“. Dokonce i ty, kteří vypadají jako Bolt. Já se tak minimálně cítím 🙂
Od května jsem navíc dostala chuť udělat si hvězdu. Prostě si běžím, endorfiny tepou v každém milimetru mého odvážného těla a přijde to: „Co kdybych si udělala hvězdu?“ Co když se zabiju, zlomím vaz, nebo lidi kolem mne omdlí?
Udělala jsem to.
Udělejte to taky. Bude víc hvězd na ulici.
Monika
P.S.
Takže byť jsem v červených číslech, jdu se prát dál. V hlavě mi zní věta z filmu Forrest Gump: „Utíkej, Forreste, utíkej.“
