RADOST

Před týdnem jsem se vrátila z nemocnice. Dřív, než začnete panikařit, jsem v pořádku. Žádné obavy.

Až si přečtete, jak jsem se měla, možná si řeknete, že jsem blázen, nebo že mi dali víc těch pilulek na bolest.
Článek jsem napsala hned po návratu, takže možná na tom něco bude… Veselým lidem by se asi neměly dávat pilulky proti bolesti…

Původně jsem si myslela, že ho upravím, aby vás to neporazilo, ale víte co? Nechávám to tak. Žádná cenzura.

TADY JE:

V hlavě mi už několik dní zní slova Aleše Boreckého: „RADOST je vodou pro duši, umožňuje pokračování na cestě.“ a taky, že „POCITY si nevybíráme“. Nelze se jim vyhnout. Prostě jsou. Jde jít ale nějak „za ně“, nebo „pod ně“. Jde se držet naší podstaty, která je víc než naše emoce.

Držet se své podstaty…

Jaká je v těch čtyřech slovech síla a úleva. Je fajn, když po všem tom bloumání a hledání konečně najdeme SVOU podstatu a můžeme se jí držet.

Můžeme si ji držet. Pofoukat, pohladit, pochovat, hýčkat. Být s ní. Být sami sebou.
KONEČNĚ…

Najednou, už nikam nespěcháme. S nikým a s ničím nesoutěžíme. S upřímnými díky na hodinu propouštíme svá očekávání. Za zády necháváme pečlivě propracované plány. Ze dne na den ztratily na důležitosti. Nepotřebujeme je. Směr známe. Máme ho uložený v srdci. Víme, kde jsme a proč. Víme, KAM míříme. Vnímáme svou vnitřní sílu. Nabrali jsme potřebnou výšku, ctíme vítr v zádech. Letíme.

Je pátek. Možná ještě působí pilulka na dobrou náladu,
kterou jsem dostala v úterý před operací. Paráda

V posledních pár dnech jsem se PEVNĚ držela své podstaty.

Objímala jsem sama sebe, abych byla silná i v okamžiku, kdy mi nezbylo než jen ležet a čekat. Kdy jsem necítila polovinu svého těla. Jen jsem viděla, jak někdo drží mou nohu, natírá ji desinfekcí a já ji vůbec, ale vůbec necítím. Byla to moje noha. Poznávala jsem ji, žila jsem s ní už spoustu let. Používala jsem ji každý den. Taky vím, jak umí bolet. Přesto jsem ji teď vůbec, ale vůbec necítila.

Byl to zvláštní pocit. Prazvláštní pocit. Jsem vděčná, že jsem ho mohla prožít. Tato zkušenost mne změnila. Ještě nevím jak, ale změnila.

Přála bych si, abyste mi věřili, že přesto, že jsem byla na operačním sále, necítila jsem strach ani bezmoc. Až mne to samotnou překvapilo. Místo toho tu byl klid, smíření se situací a důvěra. Smířila jsem se s tím, že potřebuji pomoc a věřila jsem člověku, který mne operoval. Věděla jsem, že udělá to nejlepší, co dokáže. Vlastně jsem ani na chvíli nemyslela na to, že by se zákrok nevydařil. Spíš jsem se jen tak rozhlížela a pozorovala, co se kolem mne, i uvnitř mne samotné, děje.

Hm, tak takové to je, ležet na operačním sále.
Podívejme se?!

Pamatuji se na vpich jehly do páteře. V nohách se mi rozlilo laskavé teplo. Právě včas. Už mi začínala být zima. Cítila jsem něčí ruce, které mne opatrně pokládaly na stůl. Vnímala jsem lidi kolem sebe. Pohybovali se jako dobře seřízené hodinky. Jakoby tančili. Znali své kroky, vnímali jeden druhého, nahrávali si a uvolněně vtipkovali. Sestřička u mé hlavy si se mnou povídala. A občas mne zlehka pohladila po hlavě.
Už dlouho mne nikdo nepohladil po hlavě…Asi tady zůstanu, nebo si vezmu sestřičku s sebou domů….

Asi pořád působí ta pilulka… Nebo fakt, že nešlo o nic tak závažného. Nevím…

Možná začaly působit všechny ty knížky o radosti a štěstí, které jsem v posledních měsících spořádala.

Knížky a pilulka, zběsilá kombinace s trvalými následky.
Měli by se lidí před operací raději zeptat, jeslti neprožili v posledních dnech příliš mnoho radosti a štěstí…

A jestli si myslíte, že mne to přešlo, když mne odvezli na pokoj, tak Vás zklamu.

Nepřešlo.

Cítila jsem radost, že už to mám za sebou.
Že mám na pokoji skvělou společnost. Že z postele vidím padat první vločky. Že někdo otevřel okno a dovnitř proudí čerstvý vzduch. Že mne přestala bolet hlava. Že jsem přestala zvracet. To jste asi nechtěli číst…Že v telefonu slyším Sáru, jak mi štěstím bez sebe vyjmenovává, co u nás nechal Mikuláš. A začala jsem se těšit, až ji uvidím, ucítím její vůni a budu zase s ní, až bude večer usínat… zase ta RADOST. Já se jí snad nezbavím….

Radostné vánoce!
Monika

KŘESLO do firem

Odmalička jsem měla velmi kladný vztah k čalouněným křeslům. Má láska ke křeslům vzrostla, když jsem začala číst PŘÍBĚH na obalu knížky „Nikdy není pozdě na spokojený tým.“

Ve zkratce Vám ho napíšu, abyste věděli, proč si už třetí den myslím,
že do každé firmy patří alespoň jedno křeslo.

ZAČALO to takto.

Na jednom gymnáziu v jedné zemi nepanovaly dobré vztahy mezi učiteli. Tedy ne tak úplně. Mezi těmi, co spolu chodili pravidelně na cigaretu to bylo v pohodě. Ale ostatní se drželi pravidla, že si nikdo nesmí stěžovat na náročnost práce. A tak si chodili stežovat za zástupcem ředitele.

Chudák zástupce.

Naštěstí mu osud nadělil DOBROU MANŽELKU. To má tak někdo štěstí, že? Svěřil se jí a ta mu poradila, co už dřív zafungovalo u nich doma.

Bylo to KŘESLO SOUCITU.

Do křesla soucitu si šel člověk sednout, když byl vysílený a potřeboval, aby ho ostatní politovali. Pokud se do křesla někdo posadil, ostatní měli za úkol ho utěšovat.

Zástupce ředitele šel na půdu a snesl křeslo do sborovny. Přehodil přes ně měkkou deku a učitelům vysvětlil, že se jedná o „křeslo soucitu“. Když se do něj někdo posadí, ostatní mu projeví účast například tím, že se ho budou vyptávat, jak se mu daří, nabídnou mu čaj nebo kávu, namasírují mu krk a podobně.

Návrh byl s radostí PŘIJAT.

Netrvalo dlouho a křeslo se stalo natolik oblíbeným, že na něm v nejrušnějších dnech seděli i tři lidé najednou…

Tak co Vy na to?

TICHÉ štěstí

Chtěla jsem Vám napsat o tichém štěstí. Najednou mi (samozřejmě v tom nejlepším) zamrzl počítač a příspěvek v tichosti šťastně zmizel v hlubokých vodách internetu… ani stopa po něm nezůstala…

Nevadí, třeba měl být kratší a údernější.
Jdu na to!

Mihaly Csikszentmihalyi, americký psycholog (kdyby to snad z jeho jména nebylo poznat) se rozhodl zkoumat pocity promarněných životů a nesmyslnosti existence, aby zjistil, KDY jsou lidé šťastní.

Šel na to důkladně. A zašel až tak daleko, že se ptal: „Co je v pozadí toho, že je ten či onen člověk šťastný?“. Přišel na to.

Říká tomu TICHÉ ŠTĚSTÍ, neboli FLOW.

Když to máte, možná navenek vypadáte jako že jste duchem nepřítomni. Úkol, na kterém pracujete Vás naprosto pohltil. Zajal vás. Nevnímáte své okolí, ani čas. Jen se pekelně soustředíte na to, co děláte. Až skončíte, cítíte se jako člověk, který NĚCO ZVLÁDL. Překonal sám sebe. A už se vás ujmou konejšivé pocity blaha a štěstí.

Hurá.

Vypadá to snadno, ale není jednoduché dostat se do FLOW.

Na začátku je to, že si ze své svobodné vůle stanovíte, čeho chcete dosáhnout např. naučím se obtížnou pasáž na harmoniku, nebo zvládnu obtížný cvik během tréninku, vytvaruji tu nejkrásnější růžičku z marcipánu…

FLOW je zadarmo.

To, co děláte, je zadarmo. Děláte to prostě jen pro ten pocit tichého štěstí, který přijde, až skončíte. Na konci není zisk ani sláva, ale může to také přijít. Tak se tomu nebraňte .

FLOW vlévá do Vašich žil štěstí po troškách.
A to je důvod, proč jsem napsala tento příspěvek.

Pro tu trošku štěstí,
Monika

O štěstí

Stála oblečená u dveří a mluvila o překot, až jsem se bála, jestli se vůbec nadechuje. Byla jako malý barevný ohňostroj. Slova z ní tryskala, dopadala všude kolem a kutálela se po celém bytě.

„Maminko, já se tak těším.“

Kdybyste tam v tu chvíli byli se mnou, určitě byste mi dali zapravdu, že to opravdu nešlo přehlédnout.

Moje malá Sára byla ztělesněnou reklamou na štěstí. Velká aktovka na zádech. Obrovské boty na nohách. V ruce dětský kufřík napěchovaný maličkostmi, které dohromady tvořili masku malé čarodějnice.

Ve škole byl ten den strašidelný karneval.
Ale až po vyučování.

No, nevím, nevím, paní učitelky, jestli do té doby Sárinka vydrží.
Snad mi nepraskne.

„Maminko, a víš… Prvňáci se můžou převlíknout ve třídě a pak jdou v maskách po celé chodbě až do tělocvičny. Já se tak těším.“ V této větě se už určitě ani jednou nenadechla.

Došlo mi, že asi není až tak důležitý karneval, jako cesta v maskách tou předlouhou školní chodbou mezi pavilony.

Teď už jsem se neudržela a začala jsem se smát.

Potřebovala jsem ji k sobě přimáčknout.
Udělala jsem to.

A byla jsem šťastná.

Říká se, že emoce jsou nakažlivé.
A já mám obrovské štěstí, že mám doma malý obnovitelný zdroj štěstí.

Přeji i Vám šťastný víkend,
Monika

P. S. Večer přišla domů naprosto vyčerpaná. Sotva vyšla schody. Padla zmožená na sedačku. Asi po pěti minutách se odtamtud ozvalo: „Mami, já se tak těším, až budu mít narozeniny.“ Hurááá.

Šťastný jako ROBINSON

Myslím, že jsem založením optimista, ale někdy TO na mne taky přijde.

Třeba

Třeba když přijdu po školení na parkoviště a zjistím, že tam nemám auto. Vstávala jsem o půl páté ráno. Celý den stála před lidmi a mluvila a mluvila, v místnosti, kde teplota neklesla pod 30°C. Ošidila jsem oběd ve víru vášně a pak ověšená kabelami stojím na parkovišti a vidím, že nic nevidím.
Pátek, půl páté odpoledne. Blbá doba. I policie je unavená…

Ale pomohl mi Robinson. Vlastně Robinsonova metoda změny myšlení.

Prostě vycházíte z reálné situace a hledáte ještě několik jiných možností, jak se na situaci podívat z jiného úhlu.

„Metoda čerpá z příběhu Robinsona Crusoe.

První tvrzení je zdánlivě kruté: „Všichni kromě mne se utopili.“ Než si začne Robinson házet mašli, z jiného úhlu pohledu může vidět: „Já jsem přežil. Jsem tu, živý, zdravý, mám hlavu, ruce a nohy.“

Druhé tvrzení: „Nemám žádné oblečení!“ Jiný úhel pohledu: „Tady je ani nepotřebuji, naštěstí jsem ztroskotal na velmi teplém místě.“

Další fakt: „Nemám žádné přístřeší.“ Varianta: „Mohu si nějaké najít, postavit a ještě se u toho něco přiučit.“

„Nemám žádné jídlo.“ – „Budu si muset nějaké obstarat.“

„Jsem tu úplně sám.“ – „No konečně.“

„Přišel jsem o veškerý majetek.“ – „Tady nemám peníze za co utratit. Moje bohatství jsou moje zkušenosti.“

Takže, když jsem se dobelhala na odtahové parkoviště na úplně opačné straně Brna (taxiky v tuto dobu odmítali jet přes rozkopané Brno), a uslyšela jsem větu:

„Tak a jeďte hlavně opatrně, ať se nestane ještě něco mnohem horšího.“

Tak tehdy, právě tehdy jsem si řekla:“ Jó, Robinson.“

S metodou jsem se poprvé setkala tady: https://psychologie.cz/ja-robinson/. Z tohoto článku jsou taky předchozí příklady.

Pozor,
až budete číst tento článek, přečtěte si důležité upozornění, že není dobré hned skočit do Robinsona. Nejprve je třeba si emoci prožít. Projít si procesem truchlení, dovolit si prožít bolest, žal, smutek, zoufalství, a pak teprve hledat, co nás ta situace učí.

Všechno jsem minulý pátek měla a měla jsem dost času na opravdu důkladné prožití truchlení, bolesti, žalu, smutku i zoufalství. Na to je D1, v pátek odpoledne ve směru na Olomouc přímo stvořená.

A co jsem se z této naučila?

Že je podezřelé, když na parkovišti, které je většinou naprosto plné, najdu volné místo. Takže si příště raději vystoupím a pěkně si ho obejdu.
Že je dobré mít v mobilu navigaci, když není policie ochotná říct víc, než adresu, kam auto odtáhli.
Že je dobré mít drobné na jízdenky, když taxi odmítne přijet, protože v pátek je u nádraží více zákazníků.
Že u odtahové služby jsou taky lidi a dokonce moc hodní.

Naučila jsem se toho mnohem víc, děkuji.
A prý jsem v tom nebyla sama.
Prý nás ten den Robinsona zkoušelo na tomto místě deset.

Tak to je fajn, že už to umíme 😉

Vždyť je vlastně fajn, že mi to auto jen odtáhli a neukradli. To bych byla v Brně na policii možná ještě dnes.

Mějte se hezky, Robinsoni,
Monika