Category Archives: City a pocity

MiniPOKLONY

Date
Posted by
MiniPOKLONY

Dnes jsem Vám chtěla napsat něco jednoduše milého. Přemýšlela jsem opravdu dlouho, a pak se mi vybavil jeden citát (na konci příspěvku).

A taky mi hlavou proběhly minipoklony. A tak Vám o nich napíši. Jsou to takové jednohubky, kterými můžete zpříjemnit den, druhému i sobě. Obvykle fungují jako bumerang. Jednou se vrátí.

I když jsou malé a tím pádem i milé, mají velkou moc.
Umí zahřát u srdce a projasnit vztahy.

Důležité je, aby byly upřímné a konkrétní. Nejde o nic složitého. Třeba:

„Všimla jsem si, jak Ti to dnes sluší.“
„Krásná kravata. Kdybych byla chlap, nesundala bych ji z krku…“
„Máš pravdu.“
„Hmm, opravdu výborný nápad.“
„Díky za tip. Ráda se na to podívám.“

Dobré je, když následuje PAUZA, aby si to mohl příjemce naplno vychutnat a taky se vzpamatovat z případného šoku, že byl pochválen.

Co by nemělo následovat, je KRITIKA nebo urážka.

Například:
„Všimla jsem si, jak Ti to dnes sluší. Včera jsi měla na sobě něco fakt otřesného, ale dnes se ti to nezvykle podařilo.“
„Krásná kravata. Kdybych byla chlap, nesundala bych ji z krku. Košile a kravata Ti sluší víc, než ta vytahaná a zapraná trička, co nosíš normálně.
„Máš mimořádně pravdu.“
„Hmm, opravdu výborný nápad. Obvykle z Tebe lezou jen blbosti, ale toto se Ti výjimečně podařilo.“
„Díky za tip. Ráda se na to podívám. Ale nečekej, že tam pojedeš se mnou a zkazíš mi dovolenou jako minule.“

Inspirovala mne vyjímečná kniha RESPEKT v zaměstnání. Strategie jiné firemní kultury (Andrea Lienhartová).

Přečtěte si ji, bude Vám dobře.

Monika

 

Fotka uživatele Monika Ambrožová - školení, které vás rozběhne.

Občas jsem vystresovaná antilopa

Date
Posted by
Občas jsem vystresovaná antilopa

Představte si antilopu, jak utíká před straaašlivě hladovým lvem.
Antilopa běží seč ji nohy stačí. Je to závod o život. Ve vzduchu visí smrt. Její smrt.
Naše antilopa o tom ví, a tak dá do útěku ÚPLNĚ všechno a …vyhraje.
Lev naštvaně odchází. Prohrál. Antilopa tak trochu taky… tedy alespoň na chvíli.

Nesmí se vrátit ke svému stádu. …
Je PLNÁ stresu. STRES je cítit z její srsti, z jejího dechu. Je jí vidět na očích. A oni ji nechtějí. Smrdí jim. Musí tu nepříjemnou pachuť strachu ze sebe co nejrychleji setřást.

Tak se jde na půl dne VÁLET do bláta.
Uvolní se, nabere ztracený klid a rovnováhu. Dokonale se zrelaxuje a pak jde domů. Už na ni čekají.

Hurá, šťastný konec.

Možná se ptáte, odkud to vím.
Je to pár dní, co jsem si přečetla skvělý článek ale tak nějak jsem pořád neměla ten pravý důvod, proč vám o něm říct. Víte, že se snažím vše přečtené propojovat s běžným životem.

A dnes TO přišlo.

Vyšla jsem ráno před dům. Uviděla své auto a už jsem v tom byla. Prostě jsem dostala vztek. Podle autora článku (už to bude, za chvíli prozradím) bych si měla říct něco ve stylu:

AHA, stoupá ve mně hněv, to je zajímavé, co ta situace přináší“.

Pravda, pravděpodobně jsem si něco takového řekla. Možná ne těmito slovy, ale určitě hodně podobně. Nevěříte?

Pak jsem se narovnala a začala se intenzivně soustředit na to, jak se má chodidla dotýkají chodníku. A vida… už jsem se cítila líp. Přidala jsem ještě pro jistotu hluboký nádech nosem a výdech pusou a bylo to. Ani jsem nemusela přejít ke třetímu kroku: pohnout prsty na rukách i nohách. Na 2-3 vteřiny zavřít nohy i ruce do pěstí, pak protáhnout a uvolnit.

Takže první nával vzteku jsem zvládla. Paráda.

A teď ještě zpracovat pocity PO TOM.
Možná to máte taky. Mohla bych si nechat v hlavě kolovat myšlenky typu: který člověk tohle udělal. Je to … Mohla bych se ublíženě nimrat ve zkaženosti světa. A byla bych znovu zpět. Vytočená, ublížená, naštvaná na sebe i celý vesmír. A víte, že vesmír je nekonečný. Určitě bych se dokázala bravurně vytáčet celý, celičký den. Ale já nechci. Mám něco lepšího na práci.

Vzpomněla jsem si na jednu pěknou větu:

Dokud nebudeme svatí, budou se nás naše i cizí emoce dotýkat fyzicky i mentálně.

Takže je normální, že cítím, co cítím. V každém případě nehodlám v těchto pocitech (sebe)obviňování pokračovat. Ten člověk mne chtěl vytočit a já to prostě NEUDĚLÁM.
Udělám jen to, že Vám napíšu tip na skvělý článek. A pak celý zážitek zabalím (…balím, balím) a hodím do popelnice. Protože tam patří.

A ještě slíbený odkaz:
http://psychologie.cz/emoce-vnimat-ustat-rozdychat/

Hezké čtení, Monika

P.S. Jdu se válet do bahna.

Jak velký je váš lalok nářků?

Date
Posted by
Jak velký je váš lalok nářků?

Nad pravým okem ve výši spánku má každý z nás svůj „lalok nářků“. Je to místo, kde si mozek ukládá všechny negativní myšlenky. Ty, které si vytváříme i ty, které přicházejí samy. Pozitivní myšlenky míří do levého čelního laloku. Podle velikosti laloků můžeme odhalit, jestli jsme spíš optimisté nebo pesimisté.

Přes den naším mozkem proběhne 50 až 60 tisíc myšlenek. A protože jsme po svých předcích zdědili tzv. katastrofický mozek, většina z …nich je negativních. Naši předkové jej potřebovali pro přežití. Včas rozpoznat nebezpečí a uniknout. PROTO máme víc negativních myšlenek než pozitivních.

Proč říkám POZOR:

Myšlenky fungují jako přímý příkaz pro mozek. Černé myšlenky = černý výsledek. Znáte sebenaplňující se proroctví…

Pierre Franckh říká: „Pokud chceš vědět, jaké příkazy jsi svému mozku až do dnešního dne dával, jednoduše se podívej, v jakém světě nyní žiješ. Je výsledkem tvých dosavadních myšlenek.“

Osobně si nejsem jistá tou stoprocentní přímou úměrou, ale něco na tom asi bude.

Negativní postoj minimálně:

1) brzdí naši odvahu riskovat, zkusit udělat něco jiného, jinak, jinde s někým jiným
2) zvyšuje naši podezíravost… co kdyby…
3) omezuje schopnost vidět souvislosti. Jsme jako auto v noci. Vidíme jen tam, kam dosáhnou naše světla.

Co s tím?

Negativní myšlenky vznikají samy od sebe. Ty pozitivní si můžeme VYTVOŘIT.

Tak hurá na to!

Příjemně horký den,
Monika

Když máš VZTEK – tleskej, skákej, žvýkej

Date
Posted by
Když máš VZTEK – tleskej, skákej, žvýkej

Právě jsem našla 7 tipů, co dělat, když se naštvu a chci se uklidnit.
Mám velmi, velmi silně rozvinutou představivost a tak jsem se chvíli smála jako blázen. Naštěstí jsem byla sama.

Představte si, že se rozčílíte (málokdy je u toho člověk sám, že?). Najednou začnete silně TLESKAT rukama o sebe, VYSKAKOVAT na místě do výšky a to až do úplného zadýchání. Tak co, smějete se?

Nebo:
– popadnete žvýkačku a začnete usilovně a viditelně přežvykovat
– vytvoříte co nejošklivější obličej, chvíli vydržíte, uvolníte obličejové svaly, a zopakujete?

Já vím, přeháním. Můžu se jít zklidnit třeba za strom…

Dýchání do břicha, mačkání prstů a vytvoření pozitivní kotvy jsou další techniky, o kterých se dočtete v tomto článku: http://psychologie.cz/jak-spravne-zurit/

Hezkou sobotu,
Monika Ambrožová