Seděla tam a cítila, jak jí roste knedlík v krku.
Naprosto jasně věděla, že se o tom NECHCE bavit. Nechce a nemůže. Není na to připravená.
Cítila, jak je slabá. Slabá a unavená.
Vysílená vším tím, co se v poslední době stalo. Zmatená. Zaskočená. Ztracená. Vyčerpaná strachem z toho, co bude dál. Jaké bude zítra, pozítří… Jak to všechno zvládnu? Zvládnu to? Chci to ještě zvládnout?
Bylo jí fyzicky špatně.
Nehty se jí ostře zařezávaly do dlaní. Celým svým tělem toužila po jediném. Schoulit se do postele a spát.
NE, nechce si o tom povídat.
Nechce rozebírat pořád dokola, co se stalo. Je to příliš čerstvé. Bolí to. Prosím vás, lidi, nechte mne žít… Jestli tohle je teda život…
Najednou cítila ukrutný nával vzteku.
Nejraději by z plných plic zakřičela:
Ne, světe div se, opravdu NEMÁM řešení!!!“
Asi se to ode mne očekává. Vždyť si přece umím v každé situaci poradit. Jsem šikovná. Jsem ta, která vždycky všechno zvládne. Mé nové indiánské jméno: Ta, která vždycky všechno zvládne.
Zakřičela by, ale nemá sílu.
Místo toho odevzdaně mlčí a smutně krčí rameny.Uvědomuje si, že nemá ani zdání, co udělá.
Jediné, co TEĎ bezpečně ví, je to, že není připravená mít nějaké řešení. Je v mezipatře. Zasekla se tam. Tiše visí a netuší, jaký bude její příští krok. Prostě jen trčí v meziprostoru, ve vzduchoprázdnu. A dost to bolí, to vzduchoprázdno. Zvláštní, jak může P R Á Z D N O bolet.
Přes všechnu tu intenzivní bolest a nezměrnou touhu bavit se o něčem jiném, se nebrání. Nezastaví to. Nedokáže NAHLAS říct:
Prosím Tě, nezlob se, já o tom teď nechci mluvit.
Je to příliš čerstvé. Moc mne to bolí.
Až budu schopná se o tom bavit, určitě se ozvu.
A budu ráda, že to se mnou probereš.
Jak snadné, že?
A přitom jak těžké je říct „ne, děkuji“, když Vám někdo nabízí pomoc. Pomoc, kterou ale nedokážete v té chvíli přijmout.
Myslí to dobře. Bolí ho, když vás vidí, jak trpíte. Vidíte, jak usilovně přemýšlí. Chce vám dobře poradit, podržet vás, uchránit před bolestí. Zastavit tu bolest. Bojí se o vás. Záleží mu na vás.
…
Nevím, jestli jste někdy zažili něco podobného.
Já ano.
Stalo se to už hodně dávno, ale pořád mám ten rozhovor před očima.
Ještě několik dní poté jsem se cítila prachbídně.
Byla jsem na sebe naštvaná. Zlobila jsem se, že jsem se nedokázala sama sebe zastat. Uhájit si svůj prostor. Naprosto jasně jsem věděla, že nechci odpovídat na žádné otázky, přesto jsem odpovídala.
A výsledek?
Nabízená pomoc se minula účinkem. Nebyla jsem na ni připravená.
Záchranný šíp minul terč. Zbytečný výjezd záchranné jednotky.
Navíc se mne ještě dlouho držela ta nepříjemná pachuť, prapodivná směsice vzteku a bezmoci. A obava, že ani příště nedokážu říct ne.
…
Přesto, nebo právě proto,
jsem tento zážitek potřebovala jako SŮL.
Zpětně si říkám, že mohl přijít i dřív.
Děkuji za něj.
Je to můj alarm. Mé výstražné světlo, které se rozsvítí, když je někdo v úzkých a já už, už vytahuji záchranný kruh.
Tehdy mi došlo, jak může někoho má nevyžádaná pomoc zraňovat. Proto se teď snažím poznat, kdy o mou pomoc někdo opravdu stojí a kdy ne. Nedávat nevyžádané rady.
Spíš se nedaří, než daří.
Podléhám profesionální deformaci.
Snadno uklouznu do role pomáhajícího, i když „mám padla“. Jsem slepá a nevidím, že tonoucí se mého stébla nechytá.
Ale pracuji na tom.
Hledám způsoby, jak včas zachytit signály, že má pomoc není žádoucí.
Iveta Hrotková doporučuje, abychom si v podobných situacích položili otázku:
„Stojí druhá strana o mou pomoc?“
Je možné, že si i pak budeme myslet, že ten druhý naši pomoc chce, ale opak bude pravdou. Proto se rovnou zeptejme:
Můžu Ti nějak pomoct?
Chtěla bych Ti nějak pomoct, můžu?
Mám nápad, jak Ti pomoct. Chceš ho slyšet?
Po otázce přichází zpravidla odpověď. Připravme se na to, že může být ZÁPORNÁ.
…
Ten druhý nemusí mít o naši pomoc zájem. Zkusme to, prosím, přijmout a respektovat. Je to výraz úcty k němu, jeho pocitům a potřebám.
Monika,
Ta, která nemá vždy řešení… 😉
P. S. Článek, díky kterému jsem si uvědomila, že jsem v podobné situaci nebyla sama: https://psychologie.cz/nevyzadana-pomoc/
