Představte si antilopu, jak utíká před straaašlivě hladovým lvem.
Antilopa běží seč ji nohy stačí. Je to závod o život. Ve vzduchu visí smrt. Její smrt.
Naše antilopa o tom ví, a tak dá do útěku ÚPLNĚ všechno a …vyhraje.
Lev naštvaně odchází. Prohrál. Antilopa tak trochu taky… tedy alespoň na chvíli.
Nesmí se vrátit ke svému stádu. …
Je PLNÁ stresu. STRES je cítit z její srsti, z jejího dechu. Je jí vidět na očích. A oni ji nechtějí. Smrdí jim. Musí tu nepříjemnou pachuť strachu ze sebe co nejrychleji setřást.
Tak se jde na půl dne VÁLET do bláta.
Uvolní se, nabere ztracený klid a rovnováhu. Dokonale se zrelaxuje a pak jde domů. Už na ni čekají.
Hurá, šťastný konec.
Možná se ptáte, odkud to vím.
Je to pár dní, co jsem si přečetla skvělý článek ale tak nějak jsem pořád neměla ten pravý důvod, proč vám o něm říct. Víte, že se snažím vše přečtené propojovat s běžným životem.
A dnes TO přišlo.
Vyšla jsem ráno před dům. Uviděla své auto a už jsem v tom byla. Prostě jsem dostala vztek. Podle autora článku (už to bude, za chvíli prozradím) bych si měla říct něco ve stylu:
AHA, stoupá ve mně hněv, to je zajímavé, co ta situace přináší“.
Pravda, pravděpodobně jsem si něco takového řekla. Možná ne těmito slovy, ale určitě hodně podobně. Nevěříte?
Pak jsem se narovnala a začala se intenzivně soustředit na to, jak se má chodidla dotýkají chodníku. A vida… už jsem se cítila líp. Přidala jsem ještě pro jistotu hluboký nádech nosem a výdech pusou a bylo to. Ani jsem nemusela přejít ke třetímu kroku: pohnout prsty na rukách i nohách. Na 2-3 vteřiny zavřít nohy i ruce do pěstí, pak protáhnout a uvolnit.
Takže první nával vzteku jsem zvládla. Paráda.
A teď ještě zpracovat pocity PO TOM.
Možná to máte taky. Mohla bych si nechat v hlavě kolovat myšlenky typu: který člověk tohle udělal. Je to … Mohla bych se ublíženě nimrat ve zkaženosti světa. A byla bych znovu zpět. Vytočená, ublížená, naštvaná na sebe i celý vesmír. A víte, že vesmír je nekonečný. Určitě bych se dokázala bravurně vytáčet celý, celičký den. Ale já nechci. Mám něco lepšího na práci.
Vzpomněla jsem si na jednu pěknou větu:
Dokud nebudeme svatí, budou se nás naše i cizí emoce dotýkat fyzicky i mentálně.
Takže je normální, že cítím, co cítím. V každém případě nehodlám v těchto pocitech (sebe)obviňování pokračovat. Ten člověk mne chtěl vytočit a já to prostě NEUDĚLÁM.
Udělám jen to, že Vám napíšu tip na skvělý článek. A pak celý zážitek zabalím (…balím, balím) a hodím do popelnice. Protože tam patří.
A ještě slíbený odkaz:
http://psychologie.cz/emoce-vnimat-ustat-rozdychat/
Hezké čtení, Monika
P.S. Jdu se válet do bahna.