Category Archives: Moje přemýšlení

Nejsem dost chytrá, odvážná, štíhlá, zajímavá… A ještě k tomu nemluvím plynule 30ti světovými jazyky. Nešla jsem na zkušenou do světa, sedím doma za pecí. Nevařím jako bohyně… Nesbírám při úplňku kopřivy… Neřídím tři firmy a u toho nevychovávám levou zadní kupu dětí… Nemám oči jako Maková panenka … Nelyžuji, nebruslím a chuť pouštět se do adrenalinových sportů mne obchází velkým obloukem.

Kdo ví, proč srovnáváme talenty ostatních s tím, co nám zaručeně nejde.
Vy to víte? Já ne.

Srovnáváme, sčítáme nevyužité šance, pláčeme si do kapsy. Nervózně se rozhlížíme nalevo a napravo. Náš skutečný živý život se zatím tiše toulá na pozadí.

Potřebujeme se PŘIJMOUT v plném znění (se všemi plusy i mínusy) a užívat si ten neuvěřitelný pocit úplnosti.

Přijmout se, nehodnotit, jen VYCHUTNÁVAT. Sousto po soustu. To ostatní přijde samo, pokud přijde. Ale teď ne, teď si užívejte ten pocit. Protože když máte na jazyku něco úžasného, nepospícháte s polykáním. Pomalu žvýkáte, labužnicky objevujete nové nečekané chutě.

Jsem, kdo jsem… Mňam. 
Nesoutěžím. Žiju sebe.

Chutnám si.

Říkám si, že když se nebudeme ohlížet, jak to mají ostatní, budeme mít dost síly na to, soustředit se na sebe. A pak se třeba budeme postupně stávat stále ušlechtilejší a chutnější verzí sebe sama. Když budeme chtít.

(o mém rozhodnutí povzbuzovat lidi v tom, aby se poznali, přijali a žili svůj život v plném originálním znění)

Naučila jsem se (ne, pravdivější je, že se učím) při poskytování pomoci zastavit a zeptat se, jestli je má pomoc třeba. Jak může vypadat a nabídnout varianty.

Možná tato má zkušenost zní krutě, ale je v ní mnoho lásky, respektu k druhému člověku a velká touha dát každému příležitost, aby vzal svůj život do svých rukou. Prostě, když někdo spadne, pomůžu mu vstát na nohy a zeptám se, jestli je schopný jít dál sám.

Došlo mi, že mezi pomocí a manipulací je velmi tenká hranice…

(o mém rozhodnutí povzbuzovat lidi, aby vzali život do svých rukou, když o tom začnou přemýšlet)

P.S. (1) Tak trochu mne k tomu přivedla i má Sára. S něčím jsem jí pomáhala a ona mi najednou říká: „Mami, děkuji. Ale to už stačí. Teď už to zvládnu sama.“ Tento rok jsem to od ní slyšela častěji. Mám dobrou učitelku 🙂
P.S. (2) A taky jsem pozorovala sestřičku v nemocnici. Když pomáhala jedné paní vstát z postele, nezvedala ji, ale jistila. V určitém okamžiku se zeptala, jestli už to chce zvládnout sama.

Co jsem se tento rok naučila?
Pořád někoho něco učím, ale co jsem se naučila já, Monika, pro sebe?

A protože jsem měla spoustu času k přemýšlení, napadlo mne i pár odpovědí. Tady jsou:

Naučila jsem se…

Že

některá rozhodnutí jsou sakramentsky těžká.
A bolí nejvíc předtím, než je vyslovíme. Jak už je to ale jednou venku, veškerá tíha se přemění ve veškerou úlevu. Lidé, kteří nás mají rádi, pochopí, i když nejdřív jen nevěřícně kroutí hlavou a říkají, že tomu nerozumí. A o to víc je máme rádi.

(o mém rozhodnutí skončit s předcvičováním po cca 20 letech)

Že

lidé potřebují (v práci) LIDI.
A když je tam nenajdou, stahují se do sebe, protože izolace se zdá být v tu chvíli bezpečnější. Za bezpečí platíme osamělostí. A když jsme osamělí, pokouší se o nás smutek, vztek a nedůvěra. Kam oko dohlédne, vidíme nebezpečí. Nebezpečí z odhalení, že jsme jen lidé. Že děláme chyby, máme srdce (většinou na dlani a někdy i v kalhotách) a potřebujeme být (s) někým. S někým jako my. Přemáhání a zakrývání naší lidské zranitelnosti nás stojí hodně sil. Uchází nám energie. Cítíme se vyčerpaní, emocionálně prochladlí… Potřebujeme zahřát. Potřebujeme cítit trochu lidského tepla.

(o mém rozhodnutí vrhnout se v roce 2019 plnou parou do seminářů „Člověčina v práci“ a Emoce na dlani)

Že

všechno zlé je k něčemu dobré.
Dokonce jsem si letos udělala takový malý osobní experiment. Pokaždé, když mi něco nevyšlo, napsala jsem si do kalendáře otázku: „K čemu to bylo dobré? V čem mi prospělo něco, co v tuto chvíli vnímám jako něco špatného?“. A když mi za pár dnů/týdnů vyskočila tato otázka v telefonu, odpověděla jsem si na ni. Přiznám se, že jsem se sama divila, kolik dobrého, může vzejít z něčeho na první pohled nepříjemného.
P.S. Mělo to ještě jedno velké plus, líp snáším, když se něco nedaří. Prostě mne to nezlomí a nepřestávám se hýbat. 🙂

(o mém rozhodnutí jít na malý zákrok do nemocnice těsně před vánocemi 🙂 To je taky vzkaz pro ty, co mi drželi pěsti, jsem v pořádku, skoro vůbec to nebolelo a DÍKY)

A co jste se naučili tento rok PRO SEBE vy?

Monika