Category Archives: Moje přemýšlení

Nejsou lidé? A kde jsou?

Date
Posted by
Nejsou lidé? A kde jsou?

Často teď z různých stran slýchávám, že na trhu práce nejsou lidé.
Moc jsem nad tím nedumala a vzala to jako fakt. Prostě to tak je a basta fidli.

Dnes si tak ladím školení na zítra a najednou … bác…poklidnou přípravu rozbila otázka:

Když teda nejsou lidé, kam ti lidé zmizeli? Kde jsou? Kam šli?  Kde jsou lidé, kteří by chtěli pracovat pro vás, vaši firmu. Kteří by měli potřebné znalosti, dovednosti. Rychle by nasáli vaši firemní kulturu a začali podávat výkony, které potřebujete?

Miluji jednoduchá řešení. A řešení, které mne napadlo je až směšně jednoduché. Patrně na to už někdo přišel. Ale nedá mi to, prostě to řeknu.

To řešení zní: ohlédněte se.
Ti lidé, které potřebujete, už u vás pracují. Možná potřebují jen trochu vyladit, povzbudit, oprášit, změnit pozici…  

Prostě: přestaňte vkládat tolik úsilí do hledání nových zaměstnanců a pečujte o to, co už je doma. Neříkám, vykašlete se na nábor. To ne. Buďte otevřeni novým lidem, lákejte je a pátrejte po nich, ale až na druhém místě. 

Na prvním místě věnujte svou energii, své nápady a čas lidem, které jste už získali. Rozmazlujte je, rozvíjejte, prohledejte jejich potenciál, motivaci, zkušenosti, nápady… 

Nebo se taky může stát, že když se jim nebudete věnovat, ztratí chuť zůstat.

Bude jim chybět to, jak jste je lákali. Jak jste se zajímali o to, co umí, v čem jsou dobří. Jak jste jim naslouchali, věnovali jim svůj čas. Bude jim chybět váš zájem a péče, a začnou se ohlížet po někom, kdo jim toto vše bude ochoten dát. Třeba jen na chvíli. Jako ve vztahu…

Dává vám to smysl?
Mně ano.    

Sice nejsou lidé na trhu práce, ale určitě nepracujete v liduprázdné firmě. Sem tam na někoho na chodbě narazíte, nebo sedíte u oběda sami?

Možná to zní krutě, ale říkám si, že jsme tuto zkušenost potřebovali jako sůl. Potřebovali jsme zažít, že když otevřeme bránu, už tam nestojí 50 dalších nedočkavých zájemců.

Otevíráme bránu a …nestojí tam nikdo.

Možná jsme potřebovali zažít i to, že zaměstnanci ví, že za branou nikdo není. Že jsou těžko nahraditelní. Že se nemusí pořád jen bát, že můžou kdykoliv přijít o práci. Kdo ví… Možná by dokonce místo myšlenek, že můžou práci mávnutím ruky ztratit, mohli začít přemýšlet o tom, co udělat, aby si ji udrželi. Nebo, a to už je vyšší liga … mohli by přemýšlet nad tím co udělat, aby jim šla práce ještě lépe od ruky. Fantazie? Hm, možná. 

…

Čas od času, když se mi stane něco na první pohled jednoznačně nepříjemného, napíšu si do diáře otázku: „K čemu to bylo dobré?“. Nastavím si do telefonu upomínku třeba za 14 dní a pak se jen divím. Vždycky se najde něco, co jsem tou zkušeností získala. Vždycky, jen kdybyste mi to řekli na začátku, nevěřila bych vám ani slovo.

Tak to vidím já. Možná to vidíte podobně, a nebo taky ne. 
Potřebovala jsem se o to své zadumání s někým podělit. A vzpomněla jsem si na vás. 

Mějte se hezky, 
Monika

P.S.: 
Prosím, aby pracovníci personálních agentur a ti, jejichž denním i nočním chlebem je hledání nových zaměstnanců, nebrali mou výzvu: „Nehledat, ale pečovat.“ doslova. 🙂 Spíš bych je chtěla podpořit, aby ještě víc chodili do firem a říkali: „Nehledejte nové zaměstnance, my vám s tím rádi pomůžeme. A vy se můžete v klidu věnovat péči o ten svůj domácí poklad.“ …. Co vy na to? 

Velké KOUZLO

Date
Posted by
Velké KOUZLO

Jsou knížky, které vám rozproudí krev v žilách. (Ne, že by doteď neproudila.) Pak je knížka VELKÉ KOUZLO. Ta rozproudí snad i to, co by za normálních okolností jen lehce klokotalo.

Elizabeth Gilbertová, autorka Velkého kouzla, je vášnivou obhájkyní kreativity. Říká, že v každém z nás dřímá křehká duše kreativce. Jsme chodící studnice skrytých klenotů. Někdo z duše rád maluje. Někdo se vyřádí v pečení dortů jako z pohádky. Někdo píše jako, když krájíte máslo.

Máme skrytá nadání, ambice a touhy.
To, co nám často chybí (a tady mluvím opravdu za sebe),
je ODVAHA
tvořit.

Bojíme se vystoupit z davu a ukázat svá nadání.
Podlehnout své vášni.
Splnit si své sny.

Bojíme se jít s kůží na trh. Máme strach, že o naši kůži nebude na trhu zájem. Bojíme se, že lidé budou kolem našeho stánku procházet bez povšimnutí. Nenajde se nikdo, kdo by dostatečně ocenil naše pronikavé tvůrčí schopnosti. No, a když to trochu zdramatizujeme, kritika nebo výsměch, je jako dýka do zad.

Elizabeth Gilbertová všechny naše strachy s velkorysou laskavostí přijímá a říká, že strach odhalit něco víc ze sebe, je přirozená věc.

Strach sám o sobě je přirozený a dobrý. Evoluce moc dobře věděla, proč nás obdařila strachem.

Protože kdybychom ho neměli, vedli bychom velmi krátký, bláznivý a hloupý život. Skákali bychom pod auto. Odcházeli bychom do lesů a nechali se sežrat medvědem….“

Medvědi by byli sice nažraní, ale klenoty, které se v nás skrývají, by je nejspíš tlačili v žaludku.

VELKÉ KOUZLO je to, co se objeví, když se rozhodneme odkrýt
svá nadání, vášně a touhy.
Když se rozhodneme žít zajímavý život.
Když dáme sbohem jednotvárnosti a nudě.

Možná stačilo napsat:

KUPTE SI KNIHU VELKÉ KOUZLO. JE SKVĚLÁ.
Dodá vám odvahu, abyste dělali naplno to, co máte rádi.
Bude vám dobře a budete
žít tvořivě a spokojeně
až do smrti.

Ale chtělo se mi to napsat takto.

Monika

P. S.
FAKT SI TU KNÍŽKU PŘEČTĚTE!
Kdo koupí, neprohloupí. Jo a vyšla v češtině.

Pro jistotu posílám náhled do knížky, abyste mohli nejdřív ochutnat, než si naberete plný talíř:

https://books.google.cz/books/about/Velk%C3%A9_kouzlo.html?id=9ilvDwAAQBAJ&printsec=frontcover&source=kp_read_button&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false

Co jsem se DO TŘETICE naučila?

Date
Posted by
Co jsem se DO TŘETICE naučila?

Že základem většiny potíží je vnitřní nejistota a tendence se s někým srovnávat. Někdy si ani nevšimneme, že srovnáváme jabka s hruškama a ještě si myslíme, že ostatní jsou nějaká lepší odrůda.

Pocit, že nejsem DOST, umí dost bolet.
Ono se vždycky něco najde, že?

Nejsem dost chytrá, odvážná, štíhlá, zajímavá… A ještě k tomu nemluvím plynule 30ti světovými jazyky. Nešla jsem na zkušenou do světa, sedím doma za pecí. Nevařím jako bohyně… Nesbírám při úplňku kopřivy… Neřídím tři firmy a u toho nevychovávám levou zadní kupu dětí… Nemám oči jako Maková panenka … Nelyžuji, nebruslím a chuť pouštět se do adrenalinových sportů mne obchází velkým obloukem.

Kdo ví, proč srovnáváme talenty ostatních s tím, co nám zaručeně nejde.
Vy to víte? Já ne.

Srovnáváme, sčítáme nevyužité šance, pláčeme si do kapsy. Nervózně se rozhlížíme nalevo a napravo. Náš skutečný živý život se zatím tiše toulá na pozadí.

Potřebujeme se PŘIJMOUT v plném znění (se všemi plusy i mínusy) a užívat si ten neuvěřitelný pocit úplnosti.

Přijmout se, nehodnotit, jen VYCHUTNÁVAT. Sousto po soustu. To ostatní přijde samo, pokud přijde. Ale teď ne, teď si užívejte ten pocit. Protože když máte na jazyku něco úžasného, nepospícháte s polykáním. Pomalu žvýkáte, labužnicky objevujete nové nečekané chutě.

Jsem, kdo jsem… Mňam. 
Nesoutěžím. Žiju sebe.

Chutnám si.

Říkám si, že když se nebudeme ohlížet, jak to mají ostatní, budeme mít dost síly na to, soustředit se na sebe. A pak se třeba budeme postupně stávat stále ušlechtilejší a chutnější verzí sebe sama. Když budeme chtít.

(o mém rozhodnutí povzbuzovat lidi v tom, aby se poznali, přijali a žili svůj život v plném originálním znění)

Co jsem se JEŠTĚ naučila?

Date
Posted by
Co jsem se JEŠTĚ naučila?

Že pomoc má své hranice. Každý z nás má svůj taneční prostor. To, co se v něm odehrává, je jeho životní úkol.

Když si řekne o pomoc, pomůžu v rámci svých možností a schopností. O nic míň, o nic víc. Často stačí jen popostrčit. Dodat odvahu. Cvrnknout do kuličky a ona se dá do pohybu.

Naučila jsem se (ne, pravdivější je, že se učím) při poskytování pomoci zastavit a zeptat se, jestli je má pomoc třeba. Jak může vypadat a nabídnout varianty.

Možná tato má zkušenost zní krutě, ale je v ní mnoho lásky, respektu k druhému člověku a velká touha dát každému příležitost, aby vzal svůj život do svých rukou. Prostě, když někdo spadne, pomůžu mu vstát na nohy a zeptám se, jestli je schopný jít dál sám.

Došlo mi, že mezi pomocí a manipulací je velmi tenká hranice…

(o mém rozhodnutí povzbuzovat lidi, aby vzali život do svých rukou, když o tom začnou přemýšlet)

P.S. (1) Tak trochu mne k tomu přivedla i má Sára. S něčím jsem jí pomáhala a ona mi najednou říká: „Mami, děkuji. Ale to už stačí. Teď už to zvládnu sama.“ Tento rok jsem to od ní slyšela častěji. Mám dobrou učitelku
P.S. (2) A taky jsem pozorovala sestřičku v nemocnici. Když pomáhala jedné paní vstát z postele, nezvedala ji, ale jistila. V určitém okamžiku se zeptala, jestli už to chce zvládnout sama.

Co jsem se NAUČILA?

Date
Posted by
Co jsem se NAUČILA?

Měla jsem štěstí, že jsem se mohla zastavit už pár dní před tím, než propuklo to pravé vánoční šílenství.

Jak jsem tak ležela a koukala z okna, najednou mi začala v hlavě vrtat otázka:

Co jsem se tento rok naučila?
Pořád někoho něco učím, ale co jsem se naučila já, Monika, pro sebe?

A protože jsem měla spoustu času k přemýšlení, napadlo mne i pár odpovědí. Tady jsou:

Naučila jsem se…

Že

některá rozhodnutí jsou sakramentsky těžká.
A bolí nejvíc předtím, než je vyslovíme. Jak už je to ale jednou venku, veškerá tíha se přemění ve veškerou úlevu. Lidé, kteří nás mají rádi, pochopí, i když nejdřív jen nevěřícně kroutí hlavou a říkají, že tomu nerozumí. A o to víc je máme rádi.

(o mém rozhodnutí skončit s předcvičováním po cca 20 letech)

Že

lidé potřebují (v práci) LIDI.
A když je tam nenajdou, stahují se do sebe, protože izolace se zdá být v tu chvíli bezpečnější. Za bezpečí platíme osamělostí. A když jsme osamělí, pokouší se o nás smutek, vztek a nedůvěra. Kam oko dohlédne, vidíme nebezpečí. Nebezpečí z odhalení, že jsme jen lidé. Že děláme chyby, máme srdce (většinou na dlani a někdy i v kalhotách) a potřebujeme být (s) někým. S někým jako my. Přemáhání a zakrývání naší lidské zranitelnosti nás stojí hodně sil. Uchází nám energie. Cítíme se vyčerpaní, emocionálně prochladlí… Potřebujeme zahřát. Potřebujeme cítit trochu lidského tepla.

(o mém rozhodnutí vrhnout se v roce 2019 plnou parou do seminářů „Člověčina v práci“ a Emoce na dlani)

Že

všechno zlé je k něčemu dobré.
Dokonce jsem si letos udělala takový malý osobní experiment. Pokaždé, když mi něco nevyšlo, napsala jsem si do kalendáře otázku: „K čemu to bylo dobré? V čem mi prospělo něco, co v tuto chvíli vnímám jako něco špatného?“. A když mi za pár dnů/týdnů vyskočila tato otázka v telefonu, odpověděla jsem si na ni. Přiznám se, že jsem se sama divila, kolik dobrého, může vzejít z něčeho na první pohled nepříjemného.
P.S. Mělo to ještě jedno velké plus, líp snáším, když se něco nedaří. Prostě mne to nezlomí a nepřestávám se hýbat.

(o mém rozhodnutí jít na malý zákrok do nemocnice těsně před vánocemi To je taky vzkaz pro ty, co mi drželi pěsti, jsem v pořádku, skoro vůbec to nebolelo a DÍKY)

A co jste se naučili tento rok PRO SEBE vy?

Monika