Stála jsem u stolku, pozorovala lidi kolem a popíjela kávu. Najednou jsem na obálce časopisu uviděla Jitku Schneiderovou. Mám ji ráda. Baví mne její názory, styl hraní i barva hlasu (i vlasu).
Navzdory okolnostem mi problesklo hlavou, že je vlastně moc fajn, že tady čekám.
Vzala jsem do ruky mobil a nafotila si její odpovědi. Rozhovor byl tři měsíce starý, ale jakoby kopíroval to, na co myslím právě dnes. Možná je to tím, že Jitka Schneiderová je jen o 4 roky starší než já. Možná nezáleží na tom, jeslti jste slavná herečka, nebo ne. Možná jsou naše životní příběhy víc podobné, než si chceme přiznat.
Na otázku, co zažila v poslední době nového, odpověděla, že zažila několik zásadních věcí v soukromém životě. Dokázala si, že se umí za sebe postavit a že po delší době přišla na to: „co chce momentálně opravdu žít, jaký život mít, abych byla spokojená.“
Zjistila, co jí v životě dělá dobře a co naopak. Srovnala se uvnitř a podle toho se řídí – v každé situaci a za všech okolností.
„Momentálně se cítím dobře, svobodomyslná jsem tak akorát a nikoho nesoudím.“ Hmmm (moje uznalé).
Možná si říkáte, nic objevného. Vždyť je to tak jednoduché. Říct si co chci, co nechci. A nebo si říkáte, že to tak v normálním životě nejde. Že si to může říct jenom taková slavná herečka, ale ne vy. Skutečný život přece vypadá úplně jinak…
Jaká je vaše odpověď?
Cítíte se spíš kolečkem v soukolí, nebo vidíte světlo na konci tunelu?
Kdo mne zná, tak ví, že vidím spíš světlo. Někdy taky padnu na h.. a hořce pláču nad svým přetěžkým osudem. Ale jsou to jen slabé chvilky. Takovéto domácí „sebepolitováníčko“ a pak zase hlavu vzhůru, jdeme dál.
A přesto, že si o sobě myslím, že život nežiju v rouše oběti, přesto mne nadzvedla knížka Reinharda K. Sprengera „Rozhodnutí je na TOBĚ“.
Autor si nebere servítky a nelítostně popisuje, co postoj oběti způsobuje. Jestli jste si už zpracovali to, že je lepší říkat „chci“, nebo „potřebuji“ místo slovíčka MUSÍM (jasná pozice oběti), tak tady se dočtete víc.
Přestože jsem nekuřák, zůstává mi v paměti příklad kouření škodí zdraví. Autor bez skrupulí říká, že rakovinu nezpůsobuje cigaretový tabák. Tabák je přece rostlina a cigareta nemá žádnou vůli. Rakovinu SI ZPŮSOBUJÍ LIDÉ tím, že kouří.
A je to tady. Oběť mluví jazykem bezmoci a vyhýbá se jakékoliv zodpovědnosti. Říká se tomu taky syndrom Piláta Pontského… jsme nuceni reagovat, nemůžeme rozhodnout jinak, musíme vám bohužel sdělit. Jako když se nás zmocní neviditelné síly a tlačí nás ke zdi. Znáte to?
Jitka Schneiderová se rozhodla. Srovnala si svá ráda/nerada a získala vnitřní klid. Svou práci si pečlivě vybírá a říká pěknou věc:“ Když něčemu věřím na začátku, věřím tomu i na konci.“
Pokud na vás dopadne stín oběti, zapochybujete o sobě, politujte se tak akorát, pak odhoďte všechny pochybnosti za hlavu a odpovězte si na otázku: „Co proti tomu můžu udělat?“
A ještě příklad ze Starého zákona.
Izraelité měli před sebou boj proti Kananejcům, kteří byli v početní převaze. Izraelity vedla žena, stará soudkyně Debora. Zeptali se své velitelky: „Deboro, zvítězíme?“ „Ne,“ odpověděla. „Proč ne?“ „Protože se ptáte.“
Nepochybujte o sobě.
Dokážete to, co chcete dokázat.
Já vám věřím, tak si věřte.
Aneb slovy klasika: Je ve vás víc, než si myslíte.
