Že základem většiny potíží je vnitřní nejistota a tendence se s někým srovnávat. Někdy si ani nevšimneme, že srovnáváme jabka s hruškama a ještě si myslíme, že ostatní jsou nějaká lepší odrůda.
Pocit, že nejsem DOST, umí dost bolet.
Ono se vždycky něco najde, že?
Nejsem dost chytrá, odvážná, štíhlá, zajímavá… A ještě k tomu nemluvím plynule 30ti světovými jazyky. Nešla jsem na zkušenou do světa, sedím doma za pecí. Nevařím jako bohyně… Nesbírám při úplňku kopřivy… Neřídím tři firmy a u toho nevychovávám levou zadní kupu dětí… Nemám oči jako Maková panenka … Nelyžuji, nebruslím a chuť pouštět se do adrenalinových sportů mne obchází velkým obloukem.
Kdo ví, proč srovnáváme talenty ostatních s tím, co nám zaručeně nejde.
Vy to víte? Já ne.
Srovnáváme, sčítáme nevyužité šance, pláčeme si do kapsy. Nervózně se rozhlížíme nalevo a napravo. Náš skutečný živý život se zatím tiše toulá na pozadí.
Potřebujeme se PŘIJMOUT v plném znění (se všemi plusy i mínusy) a užívat si ten neuvěřitelný pocit úplnosti.
Přijmout se, nehodnotit, jen VYCHUTNÁVAT. Sousto po soustu. To ostatní přijde samo, pokud přijde. Ale teď ne, teď si užívejte ten pocit. Protože když máte na jazyku něco úžasného, nepospícháte s polykáním. Pomalu žvýkáte, labužnicky objevujete nové nečekané chutě.
Jsem, kdo jsem… Mňam.
Nesoutěžím. Žiju sebe.
Chutnám si.
Říkám si, že když se nebudeme ohlížet, jak to mají ostatní, budeme mít dost síly na to, soustředit se na sebe. A pak se třeba budeme postupně stávat stále ušlechtilejší a chutnější verzí sebe sama. Když budeme chtít.
(o mém rozhodnutí povzbuzovat lidi v tom, aby se poznali, přijali a žili svůj život v plném originálním znění)