Že pomoc má své hranice. Každý z nás má svůj taneční prostor. To, co se v něm odehrává, je jeho životní úkol.
Když si řekne o pomoc, pomůžu v rámci svých možností a schopností. O nic míň, o nic víc. Často stačí jen popostrčit. Dodat odvahu. Cvrnknout do kuličky a ona se dá do pohybu.
Naučila jsem se (ne, pravdivější je, že se učím) při poskytování pomoci zastavit a zeptat se, jestli je má pomoc třeba. Jak může vypadat a nabídnout varianty.
Možná tato má zkušenost zní krutě, ale je v ní mnoho lásky, respektu k druhému člověku a velká touha dát každému příležitost, aby vzal svůj život do svých rukou. Prostě, když někdo spadne, pomůžu mu vstát na nohy a zeptám se, jestli je schopný jít dál sám.
Došlo mi, že mezi pomocí a manipulací je velmi tenká hranice…
(o mém rozhodnutí povzbuzovat lidi, aby vzali život do svých rukou, když o tom začnou přemýšlet)
P.S. (1) Tak trochu mne k tomu přivedla i má Sára. S něčím jsem jí pomáhala a ona mi najednou říká: „Mami, děkuji. Ale to už stačí. Teď už to zvládnu sama.“ Tento rok jsem to od ní slyšela častěji. Mám dobrou učitelku
P.S. (2) A taky jsem pozorovala sestřičku v nemocnici. Když pomáhala jedné paní vstát z postele, nezvedala ji, ale jistila. V určitém okamžiku se zeptala, jestli už to chce zvládnout sama.