Křižovatky bez semaforů

Byla jsem dnes na ulici svědkem rozhovoru, spíš hádky bývalých manželů. Žena křičela na muže… u toho stály jejich děti. Byl to takový ten zvláštní křik, kdy TO co je za slovy, je o moc silnější a úplně vás pohltí. Možná to znáte – věty nedávají význam, ale STRACH toho, kdo křičí, by se dal nahmatat.

Byla to pěkná žena. Nemyslím ani tak vzhledově, ale něco mi říkalo, že je jindy prostě fajn, normální, dobrák. Nevím, jak to napsat. Předmětem sporu byly patrně alimenty. Neposlouchala jsem, přesto mi ta situace zůstala v hlavě.

Vnímala jsem spíš lidi kolem. Někteří zrychlili a klopili oči. Prodavačka v obchodě se posunula blíž ke dveřím, aby líp slyšela.

Co jim asi běželo hlavou?
Strach, že se taky někdy neovládnou a vybuchnou na veřejnosti?
Strach, že když se rozvedou, dopadnou stejně?

Nevím… z jejich pohledů jsem měla pocit, že tu ženu odsuzují. … Odvrací se od ní. Možná si říkali: „No jo hysterka…“.

S ODSOUZENÍM okolí se mí klienti setkávají často. Chtějí něco změnit a narazí. Upozorňuji, že pomáhám řešit pracovní konflikty, ale často se krize v práci odrazí velmi silně v soukromém životě. Je to jako domino, když postavíte kostky těsně vedle sebe a lehce do něj ťuknete – spustí se lavina.

Má práce je právě v těchto situacích lidi podržet a neodvrátit se. Podpořit je v tom, kam chtějí dojít. Povzbudit je, když se to napoprvé nepodaří. Ale neradím. Ukazuji možnosti. Rozhodnout se musí každý sám. A to je někdy i pro mne velmi těžká chvíle. Mlčet a nechat rozhodnout toho druhého. Je to jeho film, jeho hlavní role…

V podobných okamžicích si spolu s Václavem Kubínem povzdechnu, kéž by byl na křižovatkách života SEMAFOR.

Hezký večer, Monika