Otevírám knížku Brené Brown „DARY NEDOKONALOSTI“. Jsem u předmluvy
a vypadá to nadějně. Velmi nadějně. Prý nejsem v krizi středního věku, ale TŘÍBÍM se.
Tříbení je „čas, kdy člověk cítí zoufalé volání k životu, jaký CHCE žít, a nikoli k takovému, jaký se od něj očekává. Tříbení je doba, kdy vás svět vyzývá, abyste zapomněli na to, kým byste podle svých představ měli být, a PŘIJALI TO, KÝM JSTE.“
Brené Brown mluví o svém soukromém tříbení. O tom, jak se jednoho dne POŘÁDNĚ naštvala a rozhodla se na sobě zapracovat. A na konci této tvrdé práce byla podle svých slov zdravější, radostnější a vděčnější než kdy dřív a …
…poprvé v životě mi bylo dobře v mé vlastní kůži.
Naučila jsem se víc starat o to, jak se cítím, a méně o to, „co si pomyslí lidé.“ Vytyčila jsem nové hranice a postupně se zbavovala své potřeby všem se zavděčit, podávat výkony a být dokonalá. Začala jsem říkat „ne“ spíše než „jistě“ (a pak být naštvaná).
Uvažuji takto, TŘÍBENÍ zní rozhodně líp než krize středního věku.
Raději se budu tříbit, než plácat v krizi. Slyším tam víc naděje a taky vidím světlo na konci tunelu.
Uvidím, co dalšího v knížce objevím. Určitě se o to s Vámi opět podělím.
Příjemnou neděli,
Monika Ambrožová