Běžím už jeden den a přibližně 8 hodin.
Tedy ne v celku. Ale od ledna jsem naběhala víc něž za celý minulý rok. Úspěch? Pro mne ano.
Cítím se jako vítěz pokaždé, když vyběhnu. Ne, až když doběhnu do cíle, ale už v okamžiku, když za mnou zaklapnou dveře od bytu. Když zvítězím nad svou leností a potluču pár krabů v okolí (kdo čte pravidelně, ví, o čem mluvím).
Jestli to takto půjde dál, budu se tento rok cítit jako vítěz minimálně 100x.
Když nad tím tak přemýšlím, nevím, jestli takovou dávku pozitivních pocitů unesu.
Zdánlivě jen běhám. Pracuji na své fyzičce, ale i „psychičce“. Ze začátku jsem nejvíc energie potřebovala na to, abych se k vyběhnutí vůbec přemluvila. Pak jsem si našla rytmus (2 až 3krát týdně, nejlépe obden). Přišla krize. No a odešla. A zase přišla…teď je na odchodu.
Zjistila jsem, že nastavit si tempo (jak často, kolik) a naučit se rychle začít, je pro mne osobně ta nejlepší cesta.
A to platí i v time managementu. Schopnost říct si, kolik toho potřebuji udělat, rozvrhnout práci a vrhnout se do plnění úkolu, HLAVNĚ neodkládat. Nedělat si příliš dlouhé pauzy. Někdo tomu říká prokrastinace. Já v tom vidím kus odvahy, sebeovládání a sebeúcty.
Když to vezmu kol a kolem, prokrastinace je skvělá příležitost, jak získat svou ztracenou sebeúctu zase zpět. Když odoláte pokušení lelkovat, vyhrajete další bitvu. Jednou to bude celá válka.
Mám za sebou 261 km a 739km před sebou.
Jasně Eleanor Robinsonová uběhla můj roční cíl 1000km za 8 dní a 27 minut (v kuse). Klaním se a říkám si, že je dobré mít srovnání.
Ale důležitější je mít rád sám sebe. Mít se sebou soucit. Když nemůžu, tak nemůžu.
Mimochodem Brené Brown říká ve svých Darech nedokonalosti, že perfekcionismus je nedostatek soucitu k sobě.
Klepu se dnes po rameni, protože se cítím parádně.
Podle všeho si svých 1000km budu vychutnávat mnohem mnohem déle, než má ultramaratónská kolegyně.
A o tom to je: dát si SVŮJ cíl a užívat si cestu k němu, protože cíl je splněné přání.
Hezkou neděli,
Monika Ambrožová
