A víte, co se stane, když nahlas řeknete, že máte strach, že něco nezvládnete odevzdat včas?
Někdo Vám zavolá a řekne: „Četl jsem Váš status na FB. Moc mi na našem projektu záleží. Zas až tak moc to nespěchá. Chci, abyste na něj měla dost času a tak se dohodněme na nějakém novém termínu.“
Přiznání ke strachu je přiznání ke zranitelnosti. Chce to odvahu a odvahu taky chce
na zranitelnost REAGOVAT, s citem.
Iveta Clark na svém semináři Síla zranitelnosti mluvila o tom, jak důležitou roli hraje ten křehký okamžik, kdy se někomu svěříte se svými pocity, se svým příběhem.
Prostě máte srdce na dlani.
A teď nastává ta chvíle, kdy druhá strana reaguje. My potřebujeme jen vyslechnout…Potřebujeme prostě jen to, aby druhý člověk s námi byl v našich obavách, v našem smutku, v naší zranitelnosti.
Ale může se stát, že:
1) v jeho očích (možná i slovech) cítíme zklamání
2) se zhrozí a nevěřícně se ptá: „Proboha, jak se ti to mohlo stát? Vždyť už to děláš roky..“
3) začne nás litovat: „Ty chudinko. To je mi Tě líto. Taková chyba.“
4) cítí, jak moc se stydíme a začne nás uklidňovat
5) mávne rukou a řekne:“ To přeháníš. Ono to tak strašné nebude. Prosím Tě, Ty naděláš.“
6) přejde hned k sobě: „Hm, to nic není. Představ si, to mně se stalo…
Taky jsem takto někdy zareagovala v dobré víře, že druhému člověku pomůžu. Není to tak.
Jsou okamžiky, kdy naše ROZHOVORY
potřebují víc TICHA
a tak nějak
jen BÝT.
Pomůžeme nejlépe tím, že V SOBĚ zkusíme najít pocit, který zažívá druhý člověk. Když najdeme svou osobní zkušenost se stejným pocitem, jsme připraveni porozumět tomu, jak se druhý člověk cítí
a umíme se s ním propojit.
Protože SPOJENÍ je to, o co nám jde.