RADOST

Před týdnem jsem se vrátila z nemocnice. Dřív, než začnete panikařit, jsem v pořádku. Žádné obavy.

Až si přečtete, jak jsem se měla, možná si řeknete, že jsem blázen, nebo že mi dali víc těch pilulek na bolest.
Článek jsem napsala hned po návratu, takže možná na tom něco bude… Veselým lidem by se asi neměly dávat pilulky proti bolesti…

Původně jsem si myslela, že ho upravím, aby vás to neporazilo, ale víte co? Nechávám to tak. Žádná cenzura.

TADY JE:

V hlavě mi už několik dní zní slova Aleše Boreckého: „RADOST je vodou pro duši, umožňuje pokračování na cestě.“ a taky, že „POCITY si nevybíráme“. Nelze se jim vyhnout. Prostě jsou. Jde jít ale nějak „za ně“, nebo „pod ně“. Jde se držet naší podstaty, která je víc než naše emoce.

Držet se své podstaty…

Jaká je v těch čtyřech slovech síla a úleva. Je fajn, když po všem tom bloumání a hledání konečně najdeme SVOU podstatu a můžeme se jí držet.

Můžeme si ji držet. Pofoukat, pohladit, pochovat, hýčkat. Být s ní. Být sami sebou.
KONEČNĚ…

Najednou, už nikam nespěcháme. S nikým a s ničím nesoutěžíme. S upřímnými díky na hodinu propouštíme svá očekávání. Za zády necháváme pečlivě propracované plány. Ze dne na den ztratily na důležitosti. Nepotřebujeme je. Směr známe. Máme ho uložený v srdci. Víme, kde jsme a proč. Víme, KAM míříme. Vnímáme svou vnitřní sílu. Nabrali jsme potřebnou výšku, ctíme vítr v zádech. Letíme.

Je pátek. Možná ještě působí pilulka na dobrou náladu,
kterou jsem dostala v úterý před operací. Paráda

V posledních pár dnech jsem se PEVNĚ držela své podstaty.

Objímala jsem sama sebe, abych byla silná i v okamžiku, kdy mi nezbylo než jen ležet a čekat. Kdy jsem necítila polovinu svého těla. Jen jsem viděla, jak někdo drží mou nohu, natírá ji desinfekcí a já ji vůbec, ale vůbec necítím. Byla to moje noha. Poznávala jsem ji, žila jsem s ní už spoustu let. Používala jsem ji každý den. Taky vím, jak umí bolet. Přesto jsem ji teď vůbec, ale vůbec necítila.

Byl to zvláštní pocit. Prazvláštní pocit. Jsem vděčná, že jsem ho mohla prožít. Tato zkušenost mne změnila. Ještě nevím jak, ale změnila.

Přála bych si, abyste mi věřili, že přesto, že jsem byla na operačním sále, necítila jsem strach ani bezmoc. Až mne to samotnou překvapilo. Místo toho tu byl klid, smíření se situací a důvěra. Smířila jsem se s tím, že potřebuji pomoc a věřila jsem člověku, který mne operoval. Věděla jsem, že udělá to nejlepší, co dokáže. Vlastně jsem ani na chvíli nemyslela na to, že by se zákrok nevydařil. Spíš jsem se jen tak rozhlížela a pozorovala, co se kolem mne, i uvnitř mne samotné, děje.

Hm, tak takové to je, ležet na operačním sále.
Podívejme se?!

Pamatuji se na vpich jehly do páteře. V nohách se mi rozlilo laskavé teplo. Právě včas. Už mi začínala být zima. Cítila jsem něčí ruce, které mne opatrně pokládaly na stůl. Vnímala jsem lidi kolem sebe. Pohybovali se jako dobře seřízené hodinky. Jakoby tančili. Znali své kroky, vnímali jeden druhého, nahrávali si a uvolněně vtipkovali. Sestřička u mé hlavy si se mnou povídala. A občas mne zlehka pohladila po hlavě.
Už dlouho mne nikdo nepohladil po hlavě…Asi tady zůstanu, nebo si vezmu sestřičku s sebou domů….

Asi pořád působí ta pilulka… Nebo fakt, že nešlo o nic tak závažného. Nevím…

Možná začaly působit všechny ty knížky o radosti a štěstí, které jsem v posledních měsících spořádala.

Knížky a pilulka, zběsilá kombinace s trvalými následky.
Měli by se lidí před operací raději zeptat, jeslti neprožili v posledních dnech příliš mnoho radosti a štěstí…

A jestli si myslíte, že mne to přešlo, když mne odvezli na pokoj, tak Vás zklamu.

Nepřešlo.

Cítila jsem radost, že už to mám za sebou.
Že mám na pokoji skvělou společnost. Že z postele vidím padat první vločky. Že někdo otevřel okno a dovnitř proudí čerstvý vzduch. Že mne přestala bolet hlava. Že jsem přestala zvracet. To jste asi nechtěli číst…Že v telefonu slyším Sáru, jak mi štěstím bez sebe vyjmenovává, co u nás nechal Mikuláš. A začala jsem se těšit, až ji uvidím, ucítím její vůni a budu zase s ní, až bude večer usínat… zase ta RADOST. Já se jí snad nezbavím….

Radostné vánoce!
Monika