O štěstí

Stála oblečená u dveří a mluvila o překot, až jsem se bála, jestli se vůbec nadechuje. Byla jako malý barevný ohňostroj. Slova z ní tryskala, dopadala všude kolem a kutálela se po celém bytě.

„Maminko, já se tak těším.“

Kdybyste tam v tu chvíli byli se mnou, určitě byste mi dali zapravdu, že to opravdu nešlo přehlédnout.

Moje malá Sára byla ztělesněnou reklamou na štěstí. Velká aktovka na zádech. Obrovské boty na nohách. V ruce dětský kufřík napěchovaný maličkostmi, které dohromady tvořili masku malé čarodějnice.

Ve škole byl ten den strašidelný karneval.
Ale až po vyučování.

No, nevím, nevím, paní učitelky, jestli do té doby Sárinka vydrží.
Snad mi nepraskne.

„Maminko, a víš… Prvňáci se můžou převlíknout ve třídě a pak jdou v maskách po celé chodbě až do tělocvičny. Já se tak těším.“ V této větě se už určitě ani jednou nenadechla.

Došlo mi, že asi není až tak důležitý karneval, jako cesta v maskách tou předlouhou školní chodbou mezi pavilony.

Teď už jsem se neudržela a začala jsem se smát.

Potřebovala jsem ji k sobě přimáčknout.
Udělala jsem to.

A byla jsem šťastná.

Říká se, že emoce jsou nakažlivé.
A já mám obrovské štěstí, že mám doma malý obnovitelný zdroj štěstí.

Přeji i Vám šťastný víkend,
Monika

P. S. Večer přišla domů naprosto vyčerpaná. Sotva vyšla schody. Padla zmožená na sedačku. Asi po pěti minutách se odtamtud ozvalo: „Mami, já se tak těším, až budu mít narozeniny.“ Hurááá.

Jak si způsobit RADOST/štěstí v práci?

Už je to tak. Jeden projekt za mnou a ve druhém už lítám. Tentokrát to bude o emocích v práci.

Strach, hněv, vztek, bezmoc, zlost, co nám říkají a jak s nimi žít a pracovat,
to školím běžně,
ale tentokrát jsem si sama na sebe ušila bič jako HROM.

Připravím minikurz o radosti a štěstí.
Otázka zní:

Jak si
způsobit štěstí
v práci?

To je sousto, co říkáte?

Myšlenka dala myšlenku a scénář je skoro na světě. Chybí mi jen něco…no ještě nevím co.

Sedám k internetu a objednávám dostupné knížky o radosti a štěstí. Otevírám útlou knížku mého oblíbeného českého psychologa J. Křivohlavého. To je vždy sázka na jistotu.

Už na začátku jsem se zastavila u jednoho citátu a potřebuji se s Vámi o něj podělit.

Monika

Pro Sáru

„Víš, mami, já nevím, jestli jsem na tu školu připravená.“ Vklouzla mi do náruče, smutně a bezradně se ke mně plnou silou přitiskla. Hladila jsem ji pomalu a něžně po vlasech. Cítila jsem, jak má horkou hlavu. Je tak drobounká. Bylo mi do pláče. Moje malá Sára už půjde do školy a právě teď dostala strach.

Strach ze změny.

Ještě před týdnem pyšně ukazovala aktovku. Důležitě srovnávala pastelky v pouzdře: světlá, tmavá, světlá, tmavá…

Zásadní ZLOM nastal právě včera.

Ve školce nacvičovali nástup na sobotní pasování prvňáků a tam jí to asi došlo. Uvědomila si, že je konec. Končí něco, co důvěrně zná. A neví, co přijde. Kam půjde v září, když se teď ve školce se všemi loučí.

Bojí se.

Moje milá Sárinko, věř mi, že mám často taky strach udělat něco jinak. Jít do neznámého. Překročit práh a vejít do změny. Mají to tak všichni, děti i dospěláci. Každý z nás se bojí. Bojíme se dát výpověď v práci, rozvést se, mít další dítě, nemít další dítě… Každý z nás se bojí.

Jen někdy si to třeba nepřiznáme a děláme ramena.

Držela jsem ji v náručí, hladila a přemýšlela, co říct. Hledala jsem ta „správná“ slova. Ale jaká to jsou? „Ale jdi.“, nebo „Vždyť jsi už velká holka a velké holky se nebojí.“ To jsou věty, kterými bych jí jasně dala najevo, že jejímu strachu nevěřím. Že to, co teď prožívá, není v pořádku. Že ona není v pořádku, když má strach. A to jsem nechtěla.

Její strach je skutečný.

Možná ho cítí až v krku. Svírá ji. Cítí se ohrožená něčím, co není vidět a hledá cestu ven.

Jediné, co mne v tu chvíli napadlo, bylo PŘIJMOUT ten pocit a prostě ho s ní SDÍLET. Sdílená starost, poloviční starost…

„Máš strach, že?… Rozumím ti… Taky mívám strach, když něco končí… Verča, Áďa a Martínek (kamarádi ze školky) se určitě taky bojí a je jim smutno.“

Vzpomněla jsem si na knížku buddhistického mnicha Thich Nhat Hanha „Umění sdílet“ a snažila jsem se dát své malé holčičce naději, že její trápení jednou skončí: „Uvidíš, ten strach za pár dní přejde. Uděláme si krásné prázdniny a brzy bude líp.“

Tápala jsem, jestli to, co říkám, je to pravé. Ještě chvilku jsem ji držela v náručí. Když jsem cítila, že „že už je líp“, šly jsme zalívat kytky.

Potvrdilo se mi, že na STRACH je nejlepší akce. Ale chvilku ho potřebujeme jen tak mít, abychom pochopili, co nám říká.

Třeba, že se v našich životech děje něco významného. Něco, co potřebuje upoutat naši plnou pozornost. Něco, co nejde přejít jen tak, mávnutím ruky.

Monika

Občas jsem vystresovaná antilopa

Představte si antilopu, jak utíká před straaašlivě hladovým lvem.
Antilopa běží seč ji nohy stačí. Je to závod o život. Ve vzduchu visí smrt. Její smrt.
Naše antilopa o tom ví, a tak dá do útěku ÚPLNĚ všechno a …vyhraje.
Lev naštvaně odchází. Prohrál. Antilopa tak trochu taky… tedy alespoň na chvíli.

Nesmí se vrátit ke svému stádu.
Je PLNÁ stresu. STRES je cítit z její srsti, z jejího dechu. Je jí vidět na očích. A oni ji nechtějí. Smrdí jim. Musí tu nepříjemnou pachuť strachu ze sebe co nejrychleji setřást.

Tak se jde na půl dne VÁLET do bláta.
Uvolní se, nabere ztracený klid a rovnováhu. Dokonale se zrelaxuje a pak jde domů. Už na ni čekají.

Hurá, šťastný konec.

Možná se ptáte, odkud to vím.
Je to pár dní, co jsem si přečetla skvělý článek ale tak nějak jsem pořád neměla ten pravý důvod, proč vám o něm říct. Víte, že se snažím vše přečtené propojovat s běžným životem.

A dnes TO přišlo.

Vyšla jsem ráno před dům. Uviděla své auto a už jsem v tom byla. Prostě jsem dostala vztek. Podle autora článku (už to bude, za chvíli prozradím) bych si měla říct něco ve stylu:

AHA, stoupá ve mně hněv, to je zajímavé, co ta situace přináší“.

Pravda, pravděpodobně jsem si něco takového řekla. Možná ne těmito slovy, ale určitě hodně podobně. Nevěříte?

Pak jsem se narovnala a začala se intenzivně soustředit na to, jak se má chodidla dotýkají chodníku. A vida… už jsem se cítila líp. Přidala jsem ještě pro jistotu hluboký nádech nosem a výdech pusou a bylo to. Ani jsem nemusela přejít ke třetímu kroku: pohnout prsty na rukách i nohách. Na 2-3 vteřiny zavřít nohy i ruce do pěstí, pak protáhnout a uvolnit.

Takže první nával vzteku jsem zvládla. Paráda.

A teď ještě zpracovat pocity PO TOM.
Možná to máte taky. Mohla bych si nechat v hlavě kolovat myšlenky typu: který člověk tohle udělal. Je to … Mohla bych se ublíženě nimrat ve zkaženosti světa. A byla bych znovu zpět. Vytočená, ublížená, naštvaná na sebe i celý vesmír. A víte, že vesmír je nekonečný. Určitě bych se dokázala bravurně vytáčet celý, celičký den. Ale já nechci. Mám něco lepšího na práci.

Vzpomněla jsem si na jednu pěknou větu:

Dokud nebudeme svatí, budou se nás naše i cizí emoce dotýkat fyzicky i mentálně.

Takže je normální, že cítím, co cítím. V každém případě nehodlám v těchto pocitech (sebe)obviňování pokračovat. Ten člověk mne chtěl vytočit a já to prostě NEUDĚLÁM.
Udělám jen to, že Vám napíšu tip na skvělý článek. A pak celý zážitek zabalím (…balím, balím) a hodím do popelnice. Protože tam patří.

A ještě slíbený odkaz:
http://psychologie.cz/emoce-vnimat-ustat-rozdychat/

Hezké čtení, Monika

P.S. Jdu se válet do bahna.

PUMY uvnitř nás

Minulý týden jsem pohledem z okna viděla hasiče, jak odvádějí z autobusu starší lidi. Mířili do evakuačního střediska. Brzy jsem se dozvěděla, že se v Olomouci našla letecká puma. Ležela tam tiše a nepozorovaně od 30. dubna 1945.

Policie evakuovala několik stovek lidí. V okolních firmách se přestalo pracovat. V kavárnách bylo pusto a prázdno. Pyrotechnici demontovali zápalku a pumu odvezli na bezpečné místo. Po čtyři a půl hodinách bylo po všem.

Napadlo mne, jak by bylo fajn, kdyby to šlo stejně tak rychle i s pumami, které si nosíme v sobě. Víte takové ty věci jako prudká letora („A co je to letora?“), sebedestruktivní perfekcionismus, vášnivá prokrastinace. V podstatě do nás spadnou taky víceméně omylem jako ta letecká puma na samém konci druhé světové.

Povahové rysy jsme zdědili.
Některé z nich používáme každý den, některé z nich v nás dřímají…. jako ta zapomenutá puma. Ale jednoho dne možná přijde někdo, kdo ji objeví, možná probudí, možná pomůže zneškodnit.

Kéž by to tak šlo.
Často mluvím s lidmi, kteří právě vykopali tu svou PUMU a řeší, co dál.

V každém případě bych jim přála, aby se našla „vnitřní policie“, která celou oblast zajistí, aby nedošlo k větším škodám. Odvezou do bezpečí vše živé a pozvou odborníky, kteří budou s nálezem zacházet velmi OPATRNĚ. Protože v tomto okamžiku se nacházíme pod velkým TLAKEM, jsme extrémně citliví a reagujeme výbušně na jakékoliv špatné našlápnutí.

A VÁM přeji to samé,
když se někdy náhodou ocitnete v podobné situaci.

Monika Ambrožová