Stála oblečená u dveří a mluvila o překot, až jsem se bála, jestli se vůbec nadechuje. Byla jako malý barevný ohňostroj. Slova z ní tryskala, dopadala všude kolem a kutálela se po celém bytě.
„Maminko, já se tak těším.“
Kdybyste tam v tu chvíli byli se mnou, určitě byste mi dali zapravdu, že to opravdu nešlo přehlédnout.
Moje malá Sára byla ztělesněnou reklamou na štěstí. Velká aktovka na zádech. Obrovské boty na nohách. V ruce dětský kufřík napěchovaný maličkostmi, které dohromady tvořili masku malé čarodějnice.
Ve škole byl ten den strašidelný karneval.
Ale až po vyučování.
No, nevím, nevím, paní učitelky, jestli do té doby Sárinka vydrží.
Snad mi nepraskne.
„Maminko, a víš… Prvňáci se můžou převlíknout ve třídě a pak jdou v maskách po celé chodbě až do tělocvičny. Já se tak těším.“ V této větě se už určitě ani jednou nenadechla.
Došlo mi, že asi není až tak důležitý karneval, jako cesta v maskách tou předlouhou školní chodbou mezi pavilony.
Teď už jsem se neudržela a začala jsem se smát.
Potřebovala jsem ji k sobě přimáčknout.
Udělala jsem to.
A byla jsem šťastná.
Říká se, že emoce jsou nakažlivé.
A já mám obrovské štěstí, že mám doma malý obnovitelný zdroj štěstí.
Přeji i Vám šťastný víkend,
Monika
P. S. Večer přišla domů naprosto vyčerpaná. Sotva vyšla schody. Padla zmožená na sedačku. Asi po pěti minutách se odtamtud ozvalo: „Mami, já se tak těším, až budu mít narozeniny.“ Hurááá.
