Doktor Jan Souman z Plancova institutu biologické kybernetiky, studoval, co se s námi děje, když nemáme žádnou MAPU ani kompas. Prostě nic, podle čeho bychom se mohli zorientovat. Podle čeho bychom zjistili, kde jsme a kudy jít, abychom se dostali tam, kam potřebujeme. Konkrétně studoval, co se stane s lidmi ztracenými v lese, nebo klopýtajícími na Sahaře.
A víte co zjistil?
Podle všeho chodíme v kruzích. Ať se sebevíc snažíme dostat ven z lesa (z pouště), skončíme pokaždé tam, odkud jsme vyšli. Instinkt nestačí.
Proto potřebujeme mapu.
Znát cíl a vidět, kde právě jsme.
Myslím, že mapu potřebuje i naše DUŠE.
Proto je tak důležité říct si, kdo jsem a jak(ý)á chci být. Když vedle sebe postavíme to, kým chceme být, a to, kým jsme, najednou jasněji uvidíme, jakými cestami se můžeme vydat. Je to jako když firma položí vedle sebe své vize a poslání. Najednou se vykrystalizují vhodné strategie.
Můžeme jít pěšky, vzít si auto, zvolit autobus, nebo nastoupit do vlaku. Můžeme si vybrat nejkratší, nebo nejrychlejší trasu. Trasu bez placených úseků, anebo pofrčíme po dálnici. Můžeme si dokonce vybrat, kdy odjedeme, nebo kdy nejpozději potřebujeme být v cíli.
To všechno můžeme, když máme v ruce svou mapu.
Od té doby, co ji mám, se mi žije lehčeji.
Ale i tak potřebuji často aktualizovat 😉
Hezký víkend,
Monika
P.S.
Výsledky výzkumu jsem našla v knížce KOPNI DO TÉ BEDNY (autor Seth Godin). Ještě o ní uslyšíte.