Nevyžádaná pomoc

Seděla tam a cítila, jak jí roste knedlík v krku.Buďme ochotni přijmout fakt
Naprosto jasně věděla, že se o tom NECHCE bavit. Nechce a nemůže. Není na to připravená.
 
Cítila, jak je slabá. Slabá a unavená.
Vysílená vším tím, co se v poslední době stalo. Zmatená. Zaskočená. Ztracená. Vyčerpaná strachem z toho, co bude dál. Jaké bude zítra, pozítří… Jak to všechno zvládnu? Zvládnu to? Chci to ještě zvládnout?
 
Bylo jí fyzicky špatně.
Nehty se jí ostře zařezávaly do dlaní. Celým svým tělem toužila po jediném. Schoulit se do postele a spát.
 
NE, nechce si o tom povídat.
Nechce rozebírat pořád dokola, co se stalo. Je to příliš čerstvé. Bolí to. Prosím vás, lidi, nechte mne žít… Jestli tohle je teda život…
 
Najednou cítila ukrutný nával vzteku.
Nejraději by z plných plic zakřičela:
 
Ne, světe div se, opravdu NEMÁM řešení!!!“
Asi se to ode mne očekává. Vždyť si přece umím v každé situaci poradit. Jsem šikovná. Jsem ta, která vždycky všechno zvládne. Mé nové indiánské jméno: Ta, která vždycky všechno zvládne.
 
Zakřičela by, ale nemá sílu.
Místo toho odevzdaně mlčí a smutně krčí rameny.Uvědomuje si, že nemá ani zdání, co udělá.
 
Jediné, co TEĎ bezpečně ví, je to, že není připravená mít nějaké řešení. Je v mezipatře. Zasekla se tam. Tiše visí a netuší, jaký bude její příští krok. Prostě jen trčí v meziprostoru, ve vzduchoprázdnu. A dost to bolí, to vzduchoprázdno.  Zvláštní, jak může P  R  Á  Z  D  N  O  bolet.
 
Přes všechnu tu intenzivní bolest a nezměrnou touhu bavit se o něčem jiném, se nebrání. Nezastaví to. Nedokáže NAHLAS říct:
 
Prosím Tě, nezlob se, já o tom teď nechci mluvit.
Je to příliš čerstvé. Moc mne to bolí.
Až budu schopná se o tom bavit, určitě se ozvu.
A budu ráda, že to se mnou probereš.
 
Jak snadné, že?
A přitom jak těžké je říct „ne, děkuji“, když Vám někdo nabízí pomoc. Pomoc, kterou ale nedokážete v té chvíli přijmout.
 
Myslí to dobře. Bolí ho, když vás vidí, jak trpíte. Vidíte, jak usilovně přemýšlí. Chce vám dobře poradit, podržet vás, uchránit před bolestí. Zastavit tu bolest. Bojí se o vás. Záleží mu na vás.
 
Nevím, jestli jste někdy zažili něco podobného.
Já ano.
 
Stalo se to už hodně dávno, ale pořád mám ten rozhovor před očima.
Ještě několik dní poté jsem se cítila prachbídně.
Byla jsem na sebe naštvaná. Zlobila jsem se, že jsem se nedokázala sama sebe zastat. Uhájit si svůj prostor. Naprosto jasně jsem věděla, že nechci odpovídat na žádné otázky, přesto jsem odpovídala.
 
A výsledek?
Nabízená pomoc se minula účinkem. Nebyla jsem na ni připravená.
Záchranný šíp minul terč. Zbytečný výjezd záchranné jednotky.
Navíc se mne ještě dlouho držela ta nepříjemná pachuť, prapodivná směsice vzteku a bezmoci. A obava, že ani příště nedokážu říct ne.
 
Přesto, nebo právě proto,
jsem tento zážitek potřebovala jako SŮL.
Zpětně si říkám, že mohl přijít i dřív.
 
Děkuji za něj.
Je to můj alarm. Mé výstražné světlo, které se rozsvítí, když je někdo v úzkých a já už, už vytahuji záchranný kruh.
 
Tehdy mi došlo, jak může někoho má nevyžádaná pomoc zraňovat. Proto se teď snažím poznat, kdy o mou pomoc někdo opravdu stojí a kdy ne. Nedávat nevyžádané rady.
 
Spíš se nedaří, než daří.
Podléhám profesionální deformaci.
Snadno uklouznu do role pomáhajícího, i když „mám padla“. Jsem slepá a nevidím, že tonoucí se mého stébla nechytá.
 
Ale pracuji na tom.
Hledám způsoby, jak včas zachytit signály, že má pomoc není žádoucí.
Iveta Hrotková doporučuje, abychom si v podobných situacích položili otázku:
„Stojí druhá strana o mou pomoc?“
 
Je možné, že si i pak budeme myslet, že ten druhý naši pomoc chce, ale opak bude pravdou. Proto se rovnou zeptejme:
 
Můžu Ti nějak pomoct?
Chtěla bych Ti nějak pomoct, můžu?
Mám nápad, jak Ti pomoct. Chceš ho slyšet?
 
Po otázce přichází zpravidla odpověď. Připravme se na to, že může být ZÁPORNÁ.

Ten druhý nemusí mít o naši pomoc zájem. Zkusme to, prosím, přijmout a respektovat. Je to výraz úcty k němu, jeho pocitům a potřebám.
 
Monika,
Ta, která nemá vždy řešení… 😉
 
 P. S. Článek, díky kterému jsem si uvědomila, že jsem v podobné situaci nebyla sama: https://psychologie.cz/nevyzadana-pomoc/
 

MiniPOKLONY

Dnes jsem Vám chtěla napsat něco jednoduše milého. Přemýšlela jsem opravdu dlouho, a pak se mi vybavil jeden citát (na konci příspěvku).

A taky mi hlavou proběhly minipoklony. A tak Vám o nich napíši. Jsou to takové jednohubky, kterými můžete zpříjemnit den, druhému i sobě. Obvykle fungují jako bumerang. Jednou se vrátí.

I když jsou malé a tím pádem i milé, mají velkou moc.
Umí zahřát u srdce a projasnit vztahy.

Důležité je, aby byly upřímné a konkrétní. Nejde o nic složitého. Třeba:

„Všimla jsem si, jak Ti to dnes sluší.“
„Krásná kravata. Kdybych byla chlap, nesundala bych ji z krku…“
„Máš pravdu.“
„Hmm, opravdu výborný nápad.“
„Díky za tip. Ráda se na to podívám.“

Dobré je, když následuje PAUZA, aby si to mohl příjemce naplno vychutnat a taky se vzpamatovat z případného šoku, že byl pochválen.

Co by nemělo následovat, je KRITIKA nebo urážka.

Například:
„Všimla jsem si, jak Ti to dnes sluší. Včera jsi měla na sobě něco fakt otřesného, ale dnes se ti to nezvykle podařilo.“
„Krásná kravata. Kdybych byla chlap, nesundala bych ji z krku. Košile a kravata Ti sluší víc, než ta vytahaná a zapraná trička, co nosíš normálně.
„Máš mimořádně pravdu.“
„Hmm, opravdu výborný nápad. Obvykle z Tebe lezou jen blbosti, ale toto se Ti výjimečně podařilo.“
„Díky za tip. Ráda se na to podívám. Ale nečekej, že tam pojedeš se mnou a zkazíš mi dovolenou jako minule.“

Inspirovala mne vyjímečná kniha RESPEKT v zaměstnání. Strategie jiné firemní kultury (Andrea Lienhartová).

Přečtěte si ji, bude Vám dobře.

Monika

 

Fotka uživatele Monika Ambrožová - školení, které vás rozběhne.

Kniha: Já jsem OK, ty jsi OK

já jsem okNadčasová kniha dr. Thomase Harrise o transakční analýze. Získat ji, je už zase možné (vyšla v roce 2018, nakladatel Omega).

Nabízí detailní plán mysli, přesný a srozumitelný slovníček, kterému porozumí opravdu každý. Pomůže pochopit obtížné situace, do kterých jste se dostali a nabídne praktické rady, jak je v budoucnu úspěšně řešit.

Podle T. Harrise jsou v každém z nás tři stavy (RODIČ, DÍTĚ, DOSPĚLÝ), které ovlivňují způsob, jak jednáme v konkrétních situacích. Vznikají nahráváním skutečných zážitků, které jsme zaznamenali do mozku. Nejvýznamnější z nich se staly do našeho pátého roku. Jednotlivé záznamy nikdy nemůžeme smazat, ale můžeme se rozhodnout, že je vypneme.

RODIČ je jedinečnou sbírkou nahrávek, v nichž hrají klíčovou roli naši rodiče. Jejich osobní příklady, výroky pravidla, zákony a domněnky, které jsme u nich viděli a slyšeli. Mnoho z rodičovských dat spadá do kategorie „jak se co dělá“ (jak se vysmrkat, jak si ustlat, jak přejít přes cestu). Jsou to velmi užitečná data, pomocí kterých se dítě učí. Člověk, jehož prvotní instrukce byly příliš intenzivní, však může mít s přehodnocováním starých způsobů jednání v budoucnu značné potíže.

DÍTĚ nahrává naše reakce na to, co vidíme, slyšíme, cítíme a chápeme. Je to vzácné skladiště kladných dat jako je tvořivost, zvědavost, první objevy. Bezstarostné dítě je takové, které zjistí, že většina RODIČE je spolehlivá…říkali mi pravdu, můžu se na to spolehnout.

DOSPĚLÝ je naší osobní myšlenkovou představou o životě. Kontroluje staré informace, třídí je pro další použití. Rodí se v nás přibližně kolem desátého měsíce, kdy zjišťujeme, že můžeme pohybovat s předměty a pohybovat se.

Autor: Thomas. A. Harris
Praha: Pragma, 1997, s. 311. ISBN 80-7205-508-9.