Šest, možná sedm dnů zpátky.
Běžím. Mlha tiše visí ve vzduchu. Prostoupila stromy. Podpírá unavené listy a voní po kouři. Omamná vůně kouře a klid. Je všude kolem mne a čeká, až ji pustím dovnitř. Je trpělivá. Běžím. Nohy se jen lehce střídají těsně nad zemí. Cítím rytmus padajících listů. Běžím, dýchám a vychutnávám si letmé doteky se zemí. Chutnají skvěle.
Užívám si každý centimetr své oblíbené trasy a přemýšlím o tom, koho vezu ve svém „autě“.
Je mi skvostně.
Cítím úlevu, jako když jste v sauně. Procházíte sprchou, přetahujete přes hlavu čisté tričko a pomalu vklouznete do měkkých papučí. Už jen deka, svíčka a voňavý čaj. Ale to až někdy příště. Práce volá a tak je to taky fajn.
Vrací se mi myšlenky na právě rozečtenou knížku a na mé „AUTO“.
Koho vezu ve svém KUFRU?
Do cesty mi vkročila vzpomínka na zlého čaroděje. Určitě tu pohádku znáte. Ukrutný čaroděj se jednoho dne rozhodl vyrobit kouzelné zrcadlo. Když se do něj člověk podívá, nevidí v sobě ani ve světě kolem sebe NIC dobrého a krásného. Svět vypadá jako obrovské odpudivé smetiště s hromadami odpadků. Tváře lidí se mění k nepoznání. Všechno, za co se stydíme a skrýváme, najednou vystupuje na povrch. Jsme jen zlí a oškliví…
Říkám si, pane Andersene, jak brilantně jste vystihl ten zraňující střípek temného zrcadla uvnitř nás. Přiznávám, že Vaše příběhy mi dřív naháněly hrůzu.
Až teď mi začíná docházet, o čem jste vlastně psal.
VNITŘNÍ KRITIK je jako střípek začarovaného zrcadla zabodnutý v našem oku.
Bolí a brání nám ve výhledu, na svět na sebe. Je to gurmán. S rozkoší a tvrdohlavou vytrvalostí bez přestávky kritizuje všechno, co děláme, říkáme, na co myslíme i to, na co nemyslíme.
Najednou jsme tlustí, nebo příliš hubení, neschopní, schopní až moc, málo nad věcí, beznadějní snílci, máme mezery ve vzdělání, bojíme se změn a neumíme delegovat úkoly v práci. Chodíme spát moc pozdě. Místo večerní meditace usínáme u televize a pod rouškou noci se provinile plazíme do postele. Občas dokonce vynecháme sprchu. FUJ! Jsme čuňátka. Málo se těšíme z toho, že máme práci. Jsme nevděční. Mrháme svým časem u televize, brouzdáním po internetu, bloumáním mezi regály. V noci tajně ujídáme arašídové máslo z ledničky. Ráno se plížíme po ulici bez make-upu. Máme příliš velká stehna a příliš malá prsa. V práci jsme příliš emocionální. Doma málo chápaví. Nemáme jasno v tom, jaký je náš cíl a priority. Nejsme dost dobrá máma, dobrý táta a ještě horší manžel/ka………
V očích našeho vnitřního kritika nebudeme nikdy DOST dobří. Vždycky bude NĚCO špatně. Ať uděláme cokoliv, nikdy se mu nezavděčíme. Je jako drak, kterému dorůstají stále nové a nové hlavy. Čím víc chceme být lepší, tím víc nám ukazuje, jak nám to nejde. Jak selháváme.
Vypadá to dost beznadějně, co říkáte?
Přitom stačí jen pár vět a přestanete se před svým kritikem třást. Zjistíte, že nemusíte hrát jeho hru. Dokonce si myslím, že najdete v sobě sílu vzít ho kolem ramen a starostlivě ho posadit na místo spolujezdce.
Aspoň tak jsem se cítila já už po pár stránkách knížky
„Obejměte svého vnitřního kritika“
autorů Hal a Sindra STONE.
Převratná byla pro mne třeba už jen myšlenka,
že vnitřní kritik se narodí, ABY NÁS CHRÁNIL před ostudou a bolestí.
Nesmírně mu záleží na tom, aby nás ostatní lidé měli rádi.
Vnitřní kritik je tady proto, aby nás zkritizoval dřív, než to stihne kdokoliv jiný. Ušetří nás tak veřejné potupy a hanby. Má strach o naše JÁ, naše křehké pravé JÁ a tímto způsobem nás chrání. Pracuje JEN a JEN pro naše DOBRO.
Druhá pro mne zásadní myšlenka:
můj vnitřní kritik NEJSEM JÁ.
Dokonce můj vnitřní kritik není jediné já, které žije uvnitř mého těla.
Je tam celá rodina tzv. primárních já a ty se společně starají o to, abych dokonale ZAPADLA do svého prostředí. Abych zapadla. Abych se zřekla toho, co dělá mne mnou. Abych nedělala věci jinak. Abych dýchala, mluvila a CTILA stejně jako ostatní (ne, to není překlep 😉.
V hlavách nám žijí pan puntičkář, pan tvůrce pravidel, pan postrkovač… Ti všichni nám pomáhají přizpůsobovat se okolnímu světu. Pracují pro naše dobro. Sedají na sedadlo řidiče, sápou se po volantu a určují směr našeho života.
Někde vzadu v temném kufru se krčí naše původní originalitou čišící, křehké a často velmi vyděšené dítě. Choulí se tam rozverná divoška, okouzlující snílek, nedomazlený diktátor, slabá Sněhurka, prostořeká káča, požitkářská princezna…
Je jen na nás, jestli zastavíme a kufr otevřeme.
Je na nás, koho necháme řídit SVÉ auto.
….
Běžím a přemýšlím o svém kufru. Kdopak v něm asi leží?
No, požitkářská princezna to určitě není.
Běží vedle mne 😉
Monika
P. S. Lahůdka pro experty na sebekritiku http://obchod.portal.cz/p…/obejmete-sveho-vnitrniho-kritika/