Odmalička jsem měla velmi kladný vztah k čalouněným křeslům. Má láska ke křeslům vzrostla, když jsem začala číst PŘÍBĚH na obalu knížky „Nikdy není pozdě na spokojený tým.“
Ve zkratce Vám ho napíšu, abyste věděli, proč si už třetí den myslím,
že do každé firmy patří alespoň jedno křeslo.
ZAČALO to takto.
Na jednom gymnáziu v jedné zemi nepanovaly dobré vztahy mezi učiteli. Tedy ne tak úplně. Mezi těmi, co spolu chodili pravidelně na cigaretu to bylo v pohodě. Ale ostatní se drželi pravidla, že si nikdo nesmí stěžovat na náročnost práce. A tak si chodili stežovat za zástupcem ředitele.
Chudák zástupce.
Naštěstí mu osud nadělil DOBROU MANŽELKU. To má tak někdo štěstí, že? Svěřil se jí a ta mu poradila, co už dřív zafungovalo u nich doma.
Bylo to KŘESLO SOUCITU.
Do křesla soucitu si šel člověk sednout, když byl vysílený a potřeboval, aby ho ostatní politovali. Pokud se do křesla někdo posadil, ostatní měli za úkol ho utěšovat.
Zástupce ředitele šel na půdu a snesl křeslo do sborovny. Přehodil přes ně měkkou deku a učitelům vysvětlil, že se jedná o „křeslo soucitu“. Když se do něj někdo posadí, ostatní mu projeví účast například tím, že se ho budou vyptávat, jak se mu daří, nabídnou mu čaj nebo kávu, namasírují mu krk a podobně.
Návrh byl s radostí PŘIJAT.
Netrvalo dlouho a křeslo se stalo natolik oblíbeným, že na něm v nejrušnějších dnech seděli i tři lidé najednou…
Tak co Vy na to?