Sedím v čekárně.
Přichází maminka s dítětem na vozíčku. Zaklepe na dveře ordinace a pomalu vysvléká svou malou. Je na ně krásný pohled pokaždé, když je vidím…
Vyzařuje z nich klid, taková dospělá láska. U obou. Není tam oběť, bezmoc, vztek, závislost, beznaděj, smutek, ani výčitky. Ani u jedné z nich.
Dveře se otevírají a obě vchází. Vracím se zpátky k rozečtené knížce.
Čtu o oběti a obětech.
O tom, že kolem nás (možná v nás) žijí lidé, kteří čekají, až přijde kouzelná víla s čarovnou hůlkou a zbaví je jejich trápení. Vyřeší jejich problémy. Rychle a bez bolesti.
Oběti většinou obviňují ze svého těžkého osudu ostatní. Přenášejí zodpovědnost za svou složitou situaci na někoho jiného, protože:
pokud obviní ostatní, nemusejí se ONI sami změnit.
Reinhard K. Sprenger říká, že být dospělý znamená pochopit, že nikdo nepřijde, aby nás vysvobodil.
Souhlasím.
Jak se říká, pomocnou ruku najdeme vždy na konci svého ramene. Udělejme jednou provždy konec planým nadějím. Vyčkáváním prodlužujeme své trápení a dobrovolně se zbavujeme svéprávnosti. Jinak řečeno čekáním na zázrak dáváme příliš velkou moc nad svým životem ostatním lidem, okolnostem a událostem.
Vím, o čem mluvím a vím, že za mým zdlouhavým otálením obvykle stojí strach. Strach z toho, co BUDE za „červenou línií“ , za velkou černou zdí. Vždyť, když zůstanu, kde jsem, aspoň vím, co mám.
I když mne to ubíjí (zabíjí, ničí, bere energii).
Obavy z neznámého výstižně popsal právě R. Sprenger. Říká, že STRACH znamená, že PEVNĚ svíráme něco malého a toho většího se vzdáváme.
Když se cítím jako oběť, trpím jako kůň.
Situace se komplikuje, když jsem přesvědčená, že je to má povinnost.
Mám 14 zaměstnání, abych zabezpečila své děti… Vzdávám se svého vysněného zaměstnání, abych se mohla naplno věnovat rodině…Vzdávám se volného času, aby se můj partner mohl naplno věnovat kariéře…
Povinnost prý přichází v šedém lněném pytli strádání a je provázena aurou sebeobětování.
Líp bych to neřekla.
A taky souhlasím s tím, že hlavně ve vztazích k druhým lidem nemáme nic dělat z povinnosti. Povinnost je hluboce protkaná s nenávistí (silné slovo, co?) k tomu, kdo požaduje naši aktivitu a ZDÁNLIVĚ nám brání, abychom žili svůj život. Pokud to tak cítíme, očekáváme vděčnost a odškodnění, i když patrně podvědomě.
Málokdo je takový frajer, že se veřejně přizná k nároku na odškodnění.
Nehážu kamenem.
Sama jsem si párkrát do role oběti vklouzla. Ale nesedí mi. Vadí mi, když mne ostatní vidí jako nesvéprávnou oběť událostí k politování. Potřebuji se hýbat, ne přešlapovat na místě a vyhlížet prince na bílém koni, až TO za mne vyřeší. V takové situaci dlouhodobě žít neumím.
Možná se ptáte, proč čtu o obětech, když mi tento životní postoj nevyhovuje?
Protože je potkávám kolem sebe i v sobě. Chci pochopit a podpořit každého (i sama sebe), aby se nebál udělat rozhodnutí… začít podnikat, změnit práci, říct si o vyšší plat, říct si o víc společného času ve vztahu…
Víte, ta maminka postižené holčičky se podle mne jako oběť nechová. Prostě se stalo a ona se rozhodla jít dál.
Ale možná je to jinak. Nechci mluvit za ni.
Vždycky, když ji vidím, vybaví se mi věta:
„Pokud rozhodnost září ve vašem nitru, vyzařuje i navenek. „
Když se rozhodujeme, potřebujeme si uvědomit, že všechno, co děláme, děláme JEN A JEN pro sebe. Protože je to pro nás osobně důležité, připadá nám (mně Monice, Janě, Petrovi) to správné, odpovídá to našim hodnotám a normám. Nebo nám prostě dělá dobře, že takto jednáme. Pravděpodobně bychom se cítili špatně, kdybychom to neudělali.
Téma obětí a sbírání odvahy k rozhodnutí asi ještě několikrát otevřu.
Minimálně než dočtu opravdu dobrou knížku „Rozhodnutí je na Tobě. Cesty z každodenní spokojenosti.“ od Reinharda K. Sprengera. I když mne častokrát nadzvedne ze židle, bude součástí mé osobní knihovny.
Hezký víkend všem,
Monika
