Mapa místo kruhu

Doktor Jan Souman z Plancova institutu biologické kybernetiky, studoval, co se s námi děje, když nemáme žádnou MAPU ani kompas. Prostě nic, podle čeho bychom se mohli zorientovat. Podle čeho bychom zjistili, kde jsme a kudy jít, abychom se dostali tam, kam potřebujeme. Konkrétně studoval, co se stane s lidmi ztracenými v lese, nebo klopýtajícími na Sahaře.

A víte co zjistil?

Podle všeho chodíme v kruzích. Ať se sebevíc snažíme dostat ven z lesa (z pouště), skončíme pokaždé tam, odkud jsme vyšli. Instinkt nestačí.

Proto potřebujeme mapu.
Znát cíl a vidět, kde právě jsme.

Myslím, že mapu potřebuje i naše DUŠE.

Proto je tak důležité říct si, kdo jsem a jak(ý)á chci být. Když vedle sebe postavíme to, kým chceme být, a to, kým jsme, najednou jasněji uvidíme, jakými cestami se můžeme vydat. Je to jako když firma položí vedle sebe své vize a poslání. Najednou se vykrystalizují vhodné strategie.

Můžeme jít pěšky, vzít si auto, zvolit autobus, nebo nastoupit do vlaku. Můžeme si vybrat nejkratší, nebo nejrychlejší trasu. Trasu bez placených úseků, anebo pofrčíme po dálnici. Můžeme si dokonce vybrat, kdy odjedeme, nebo kdy nejpozději potřebujeme být v cíli.

To všechno můžeme, když máme v ruce svou mapu.

Od té doby, co ji mám, se mi žije lehčeji.
Ale i tak potřebuji často aktualizovat 😉

Hezký víkend,
Monika

P.S.
Výsledky výzkumu jsem našla v knížce KOPNI DO TÉ BEDNY (autor Seth Godin). Ještě o ní uslyšíte.

Moje (tvoje) krabička

Někde jsem četla, že nepříjemné věci k nám přicházejí samy od sebe. Naopak když chceme zažít něco hezkého, je třeba tomu trochu (hodně) pomoct. Nečekat s rukama v kapsách a dát „těsto do díže“.

Jednou za čas nás ale nepříjemné zážitky doslova převálcují. Nemusí jít o nic tragického. Stačí jedna, dvě nepříjemné maličkosti denně – několik dnů, týdnů, měsíc v kuse a jsme doslova a do písmene PLACATÍ.

Vybavujete si ty scénky v animovaných filmech? Projede parní válec a z kočky je na malou chvíli předložka před krb. Pak se jako kouzlem nafoukne a běží dál. Dokonce si pamatuje i kam 🙂 Neuvěřitelné.

Chce to asi pevnou kostru.

Hodně pevnou kostru, která ochrání životně důležité orgány před totálním rozmačkáním. Robinson pomůže jen na chvíli (příspěvek ze 14.9.). Blbá nálada se k nám vrátí oknem a drží se nás zuby nehty.

Co teď?

Psychiatr Max Kašparů navrhuje zpevnit krabičku. On mluví o šestistěnu, který nás ochrání před negativními vlivy. Já jsem si okamžitě vybavila krabičku.

Představte si, že stojíte uvnitř této krabičky a v ruce držíte zapálenou svíčku. Aby nezhasla, potřebujete, aby stěny krabičky držely pevně u sebe a nevznikl průvan.

Zadní stěna je Vaše OPORA. Někdo o koho se můžete opřít. Váš soukromý zdroj bezpečí a naplnění. Rodina, partner?

Stěna před Vámi je Vaše TĚŠENÍ. Potřebujeme se pořád na něco těšit, abychom byli spokojení. Kdo říká, že už nemá pro co žít, asi moc spokojený není, co myslíte?

Stěna vlevo jsou PŘÁTELÉ. Lidé, kteří Vás chápou a nekritizují.

Stěna vpravo jsou Vaše VZTAHY v PRÁCI. Trávíme tam velkou část dne, tak by bylo fajn, kdyby zde vládla pohoda.

Podlahu tvoří naše schopnost ŽÍT TADY A TEĎ. Potřást si ruku sám se sebou, jak jsem si teď přečetla v jednom citátu. Pracovat s tím, kdo jsme a co máme právě teď.

Strop je naše cesta do nebe. Duchovní rozměr, který dává našemu životu smysl. Je to láska, vděčnost, naděje, pravda, krása, kultura a víra.

Pěkné, co myslíte?

Jak vypadá právě teď Vaše krabička? Všechny stěny jsou pevné a drží? U mne by se sem tam nějaká dírka našla.

Postavit pevnou krabičku není záležitost jednoho odpoledne. Proto píšu tento příspěvek v pátek, abyste mohli o víkendu začít stavět základy 😉

K příspěvku mne inspirovaly články na psychologii.cz. Hlavně tento https://psychologie.cz/chranit-svuj-plaminek/
Je to takový rozcestník k dalším moc fajn příspěvkům.

Tak hurá do krabice a přeji Vám příjemný víkend,
Monika

Šťastný jako ROBINSON

Myslím, že jsem založením optimista, ale někdy TO na mne taky přijde.

Třeba

Třeba když přijdu po školení na parkoviště a zjistím, že tam nemám auto. Vstávala jsem o půl páté ráno. Celý den stála před lidmi a mluvila a mluvila, v místnosti, kde teplota neklesla pod 30°C. Ošidila jsem oběd ve víru vášně a pak ověšená kabelami stojím na parkovišti a vidím, že nic nevidím.
Pátek, půl páté odpoledne. Blbá doba. I policie je unavená…

Ale pomohl mi Robinson. Vlastně Robinsonova metoda změny myšlení.

Prostě vycházíte z reálné situace a hledáte ještě několik jiných možností, jak se na situaci podívat z jiného úhlu.

„Metoda čerpá z příběhu Robinsona Crusoe.

První tvrzení je zdánlivě kruté: „Všichni kromě mne se utopili.“ Než si začne Robinson házet mašli, z jiného úhlu pohledu může vidět: „Já jsem přežil. Jsem tu, živý, zdravý, mám hlavu, ruce a nohy.“

Druhé tvrzení: „Nemám žádné oblečení!“ Jiný úhel pohledu: „Tady je ani nepotřebuji, naštěstí jsem ztroskotal na velmi teplém místě.“

Další fakt: „Nemám žádné přístřeší.“ Varianta: „Mohu si nějaké najít, postavit a ještě se u toho něco přiučit.“

„Nemám žádné jídlo.“ – „Budu si muset nějaké obstarat.“

„Jsem tu úplně sám.“ – „No konečně.“

„Přišel jsem o veškerý majetek.“ – „Tady nemám peníze za co utratit. Moje bohatství jsou moje zkušenosti.“

Takže, když jsem se dobelhala na odtahové parkoviště na úplně opačné straně Brna (taxiky v tuto dobu odmítali jet přes rozkopané Brno), a uslyšela jsem větu:

„Tak a jeďte hlavně opatrně, ať se nestane ještě něco mnohem horšího.“

Tak tehdy, právě tehdy jsem si řekla:“ Jó, Robinson.“

S metodou jsem se poprvé setkala tady: https://psychologie.cz/ja-robinson/. Z tohoto článku jsou taky předchozí příklady.

Pozor,
až budete číst tento článek, přečtěte si důležité upozornění, že není dobré hned skočit do Robinsona. Nejprve je třeba si emoci prožít. Projít si procesem truchlení, dovolit si prožít bolest, žal, smutek, zoufalství, a pak teprve hledat, co nás ta situace učí.

Všechno jsem minulý pátek měla a měla jsem dost času na opravdu důkladné prožití truchlení, bolesti, žalu, smutku i zoufalství. Na to je D1, v pátek odpoledne ve směru na Olomouc přímo stvořená.

A co jsem se z této naučila?

Že je podezřelé, když na parkovišti, které je většinou naprosto plné, najdu volné místo. Takže si příště raději vystoupím a pěkně si ho obejdu.
Že je dobré mít v mobilu navigaci, když není policie ochotná říct víc, než adresu, kam auto odtáhli.
Že je dobré mít drobné na jízdenky, když taxi odmítne přijet, protože v pátek je u nádraží více zákazníků.
Že u odtahové služby jsou taky lidi a dokonce moc hodní.

Naučila jsem se toho mnohem víc, děkuji.
A prý jsem v tom nebyla sama.
Prý nás ten den Robinsona zkoušelo na tomto místě deset.

Tak to je fajn, že už to umíme 😉

Vždyť je vlastně fajn, že mi to auto jen odtáhli a neukradli. To bych byla v Brně na policii možná ještě dnes.

Mějte se hezky, Robinsoni,
Monika

Čekání na duši

Jeden starý příběh vypráví o mladém indiánovi, který si koupil auto a pozval na výlet svého starého strýce.
Ten po čtvrthodince jízdy procházkovým tempem poprosil synovce, aby zastavil.
Vystoupil a posadil se na kraj silnice.
Synovec se ho zeptal: „Je ti nevolno, strýčku?“
„Ne,“ odpověděl indián, „čekám, až nás dožene moje duše.“

Krásný příběh, co myslíte?

Jsou dny, které bych potřebovala také prosedět na kraji silnice. Proto dnes vypínám počítač, aby mne má duše mohla dohnat.

Mějte se indiánsky,
Monika

P.S. Příběh jsem našla v knížce Time management jako duchovní úkol. Autoři: Friedrich Assländer a Anselm Grün.

Kniha: Já jsem OK, ty jsi OK

já jsem okNadčasová kniha dr. Thomase Harrise o transakční analýze. Získat ji, je už zase možné (vyšla v roce 2018, nakladatel Omega).

Nabízí detailní plán mysli, přesný a srozumitelný slovníček, kterému porozumí opravdu každý. Pomůže pochopit obtížné situace, do kterých jste se dostali a nabídne praktické rady, jak je v budoucnu úspěšně řešit.

Podle T. Harrise jsou v každém z nás tři stavy (RODIČ, DÍTĚ, DOSPĚLÝ), které ovlivňují způsob, jak jednáme v konkrétních situacích. Vznikají nahráváním skutečných zážitků, které jsme zaznamenali do mozku. Nejvýznamnější z nich se staly do našeho pátého roku. Jednotlivé záznamy nikdy nemůžeme smazat, ale můžeme se rozhodnout, že je vypneme.

RODIČ je jedinečnou sbírkou nahrávek, v nichž hrají klíčovou roli naši rodiče. Jejich osobní příklady, výroky pravidla, zákony a domněnky, které jsme u nich viděli a slyšeli. Mnoho z rodičovských dat spadá do kategorie „jak se co dělá“ (jak se vysmrkat, jak si ustlat, jak přejít přes cestu). Jsou to velmi užitečná data, pomocí kterých se dítě učí. Člověk, jehož prvotní instrukce byly příliš intenzivní, však může mít s přehodnocováním starých způsobů jednání v budoucnu značné potíže.

DÍTĚ nahrává naše reakce na to, co vidíme, slyšíme, cítíme a chápeme. Je to vzácné skladiště kladných dat jako je tvořivost, zvědavost, první objevy. Bezstarostné dítě je takové, které zjistí, že většina RODIČE je spolehlivá…říkali mi pravdu, můžu se na to spolehnout.

DOSPĚLÝ je naší osobní myšlenkovou představou o životě. Kontroluje staré informace, třídí je pro další použití. Rodí se v nás přibližně kolem desátého měsíce, kdy zjišťujeme, že můžeme pohybovat s předměty a pohybovat se.

Autor: Thomas. A. Harris
Praha: Pragma, 1997, s. 311. ISBN 80-7205-508-9.