Jela jsem se Sárou v autě. Vracely jsme se z výletu. Nohy ušlapané, tváře jako Marfuša, ale to první podzimní slunce…Nádhera.
Najednou se zezadu ozve: „Mami? Mami, koho budeš volit?“.
Dávám si na čas s odpovědí: „Koho budu volit? Já ještě nevím, Sárinko. Proč se ptáš?“ V tom okamžiku mi ale došlo odkud vítr vane.
Uvědomila jsem si, že stejně jako já sleduje autobus před námi. Byl zezadu polepený fotografiemi kandidáty jedné volební strany. Byly to opravdu velké fotky, takže bylo všem dobře vidět do tváře. I jména byla dost čitelná, takže je byla Sára schopná přečíst sama.
Pomalu hláskovala a já jsem si dál vychutnávala to neuvěřitelné slunce. Jedna zatáčka, druhá. Pohoda přede mnou, pohoda za mnou. A hlavně ve mně.
„Mami, víš, já bych to jméno (a teď přečetla jedno příjmení) dala tomu pánovi napravo. A to jeho bych dala tomu druhému pánovi…“. Pokračovala dál a já jsem začínala být zvědavá, co z toho tentokrát asi bude.
Nevydržela jsem to: „Proč, Sárinko?“.
„Protože to příjmení zní legračně a víc se hodí tomu pánovi, který se směje.“
Malá pauza, ale slyšela jsem, jak jí běhají myšlenky v hlavě.
Jako mravenci.
Opravdu.
Rozvážně pokračovala: „Já bych volila toho veselého pána. Myslím si, že by všichni měli volit veselé lidi, aby tady bylo veselo.“
„Máš, pravdu, Sárinko. Tuhle myšlenku pošlu dál.“
No a jak slíbila, tak udělala.
Mějte se vesele,
Monika
