Tag Archives: sebedůvěra

Požitkářská princezna

Date
Posted by
Požitkářská princezna

Šest, možná sedm dnů zpátky.
Běžím. Mlha tiše visí ve vzduchu. Prostoupila stromy. Podpírá unavené listy a voní po kouři. Omamná vůně kouře a klid. Je všude kolem mne a čeká, až ji pustím dovnitř. Je trpělivá. Běžím. Nohy se jen lehce střídají těsně nad zemí. Cítím rytmus padajících listů. Běžím, dýchám a vychutnávám si letmé doteky se zemí. Chutnají skvěle.

Užívám si každý centimetr své oblíbené trasy a přemýšlím o tom, koho vezu ve svém „autě“.

Je mi skvostně.
Cítím úlevu, jako když jste v sauně. Procházíte sprchou, přetahujete přes hlavu čisté tričko a pomalu vklouznete do měkkých papučí. Už jen deka, svíčka a voňavý čaj. Ale to až někdy příště. Práce volá a tak je to taky fajn.

Vrací se mi myšlenky na právě rozečtenou knížku a na mé „AUTO“.
Koho vezu ve svém KUFRU?

Do cesty mi vkročila vzpomínka na zlého čaroděje. Určitě tu pohádku znáte. Ukrutný čaroděj se jednoho dne rozhodl vyrobit kouzelné zrcadlo. Když se do něj člověk podívá, nevidí v sobě ani ve světě kolem sebe NIC dobrého a krásného. Svět vypadá jako obrovské odpudivé smetiště s hromadami odpadků. Tváře lidí se mění k nepoznání. Všechno, za co se stydíme a skrýváme, najednou vystupuje na povrch. Jsme jen zlí a oškliví…

Říkám si, pane Andersene, jak brilantně jste vystihl ten zraňující střípek temného zrcadla uvnitř nás. Přiznávám, že Vaše příběhy mi dřív naháněly hrůzu.

Až teď mi začíná docházet, o čem jste vlastně psal.

VNITŘNÍ KRITIK je jako střípek začarovaného zrcadla zabodnutý v našem oku.
Bolí a brání nám ve výhledu, na svět na sebe. Je to gurmán. S rozkoší a tvrdohlavou vytrvalostí bez přestávky kritizuje všechno, co děláme, říkáme, na co myslíme i to, na co nemyslíme.

Najednou jsme tlustí, nebo příliš hubení, neschopní, schopní až moc, málo nad věcí, beznadějní snílci, máme mezery ve vzdělání, bojíme se změn a neumíme delegovat úkoly v práci. Chodíme spát moc pozdě. Místo večerní meditace usínáme u televize a pod rouškou noci se provinile plazíme do postele. Občas dokonce vynecháme sprchu. FUJ! Jsme čuňátka. Málo se těšíme z toho, že máme práci. Jsme nevděční. Mrháme svým časem u televize, brouzdáním po internetu, bloumáním mezi regály. V noci tajně ujídáme arašídové máslo z ledničky. Ráno se plížíme po ulici bez make-upu. Máme příliš velká stehna a příliš malá prsa. V práci jsme příliš emocionální. Doma málo chápaví. Nemáme jasno v tom, jaký je náš cíl a priority. Nejsme dost dobrá máma, dobrý táta a ještě horší manžel/ka………

V očích našeho vnitřního kritika nebudeme nikdy DOST dobří. Vždycky bude NĚCO špatně. Ať uděláme cokoliv, nikdy se mu nezavděčíme. Je jako drak, kterému dorůstají stále nové a nové hlavy. Čím víc chceme být lepší, tím víc nám ukazuje, jak nám to nejde. Jak selháváme.

Vypadá to dost beznadějně, co říkáte?

Přitom stačí jen pár vět a přestanete se před svým kritikem třást. Zjistíte, že nemusíte hrát jeho hru. Dokonce si myslím, že najdete v sobě sílu vzít ho kolem ramen a starostlivě ho posadit na místo spolujezdce.

Aspoň tak jsem se cítila já už po pár stránkách knížky
„Obejměte svého vnitřního kritika“
autorů Hal a Sindra STONE.

Převratná byla pro mne třeba už jen myšlenka,
že vnitřní kritik se narodí, ABY NÁS CHRÁNIL před ostudou a bolestí.

Nesmírně mu záleží na tom, aby nás ostatní lidé měli rádi.
Vnitřní kritik je tady proto, aby nás zkritizoval dřív, než to stihne kdokoliv jiný. Ušetří nás tak veřejné potupy a hanby. Má strach o naše JÁ, naše křehké pravé JÁ a tímto způsobem nás chrání. Pracuje JEN a JEN pro naše DOBRO.

Druhá pro mne zásadní myšlenka:
můj vnitřní kritik NEJSEM JÁ.

Dokonce můj vnitřní kritik není jediné já, které žije uvnitř mého těla.
Je tam celá rodina tzv. primárních já a ty se společně starají o to, abych dokonale ZAPADLA do svého prostředí. Abych zapadla. Abych se zřekla toho, co dělá mne mnou. Abych nedělala věci jinak. Abych dýchala, mluvila a CTILA stejně jako ostatní (ne, to není překlep .

V hlavách nám žijí pan puntičkář, pan tvůrce pravidel, pan postrkovač… Ti všichni nám pomáhají přizpůsobovat se okolnímu světu. Pracují pro naše dobro. Sedají na sedadlo řidiče, sápou se po volantu a určují směr našeho života.

Někde vzadu v temném kufru se krčí naše původní originalitou čišící, křehké a často velmi vyděšené dítě. Choulí se tam rozverná divoška, okouzlující snílek, nedomazlený diktátor, slabá Sněhurka, prostořeká káča, požitkářská princezna…
Je jen na nás, jestli zastavíme a kufr otevřeme.
Je na nás, koho necháme řídit SVÉ auto.

….
Běžím a přemýšlím o svém kufru. Kdopak v něm asi leží?
No, požitkářská princezna to určitě není.
Běží vedle mne

Monika

P. S. Lahůdka pro experty na sebekritiku http://obchod.portal.cz/p…/obejmete-sveho-vnitrniho-kritika/

O obětech a rozhodnutí, která svítí zevnitř

Date
Posted by
O obětech a rozhodnutí, která svítí zevnitř

Sedím v čekárně.
Přichází maminka s dítětem na vozíčku. Zaklepe na dveře ordinace a pomalu vysvléká svou malou. Je na ně krásný pohled pokaždé, když je vidím…

Vyzařuje z nich klid, taková dospělá láska. U obou. Není tam oběť, bezmoc, vztek, závislost, beznaděj, smutek, ani výčitky. Ani u jedné z nich.

Dveře se otevírají a obě vchází. Vracím se zpátky k rozečtené knížce.

Čtu o oběti a obětech.
O tom, že kolem nás (možná v nás) žijí lidé, kteří čekají, až přijde kouzelná víla s čarovnou hůlkou a zbaví je jejich trápení. Vyřeší jejich problémy. Rychle a bez bolesti.

Oběti většinou obviňují ze svého těžkého osudu ostatní. Přenášejí zodpovědnost za svou složitou situaci na někoho jiného, protože:
pokud obviní ostatní, nemusejí se ONI sami změnit.

Reinhard K. Sprenger říká, že být dospělý znamená pochopit, že nikdo nepřijde, aby nás vysvobodil.

Souhlasím.

Jak se říká, pomocnou ruku najdeme vždy na konci svého ramene. Udělejme jednou provždy konec planým nadějím. Vyčkáváním prodlužujeme své trápení a dobrovolně se zbavujeme svéprávnosti. Jinak řečeno čekáním na zázrak dáváme příliš velkou moc nad svým životem ostatním lidem, okolnostem a událostem.

Vím, o čem mluvím a vím, že za mým zdlouhavým otálením obvykle stojí strach. Strach z toho, co BUDE za „červenou línií“ , za velkou černou zdí. Vždyť, když zůstanu, kde jsem, aspoň vím, co mám.
I když mne to ubíjí (zabíjí, ničí, bere energii).

Obavy z neznámého výstižně popsal právě R. Sprenger. Říká, že STRACH znamená, že  PEVNĚ svíráme něco malého a toho většího se vzdáváme.

Když se cítím jako oběť, trpím jako kůň.
Situace se komplikuje, když jsem přesvědčená, že je to má povinnost.

Mám 14 zaměstnání, abych zabezpečila své děti… Vzdávám se svého vysněného zaměstnání, abych se mohla naplno věnovat rodině…Vzdávám se volného času, aby se můj partner mohl naplno věnovat kariéře…

Povinnost prý přichází v šedém lněném pytli strádání a je provázena aurou sebeobětování.
Líp bych to neřekla.

A taky souhlasím s tím, že hlavně ve vztazích k druhým lidem nemáme nic dělat z povinnosti. Povinnost je hluboce protkaná s nenávistí (silné slovo, co?) k tomu, kdo požaduje naši aktivitu a ZDÁNLIVĚ nám brání, abychom žili svůj život. Pokud to tak cítíme, očekáváme vděčnost a odškodnění, i když patrně podvědomě.

Málokdo je takový frajer, že se veřejně přizná k nároku na odškodnění.

Nehážu kamenem.

Sama jsem si párkrát do role oběti vklouzla. Ale nesedí mi. Vadí mi, když mne ostatní vidí jako nesvéprávnou oběť událostí k politování. Potřebuji se hýbat, ne přešlapovat na místě a vyhlížet prince na bílém koni, až TO za mne vyřeší. V takové situaci dlouhodobě žít neumím.

Možná se ptáte, proč čtu o obětech, když mi tento životní postoj nevyhovuje?

Protože je potkávám kolem sebe i v sobě. Chci pochopit a podpořit každého (i sama sebe), aby se nebál udělat rozhodnutí… začít podnikat, změnit práci, říct si o vyšší plat, říct si o víc společného času ve vztahu…

Víte, ta maminka postižené holčičky se podle mne jako oběť nechová. Prostě se stalo a ona se rozhodla jít dál.
Ale možná je to jinak. Nechci mluvit za ni.

Vždycky, když ji vidím, vybaví se mi věta:
„Pokud rozhodnost září ve vašem nitru, vyzařuje i navenek. „

Když se rozhodujeme, potřebujeme si uvědomit, že všechno, co děláme, děláme JEN A JEN pro sebe. Protože je to pro nás osobně důležité, připadá nám (mně Monice, Janě, Petrovi) to správné, odpovídá to našim hodnotám a normám. Nebo nám prostě dělá dobře, že takto jednáme. Pravděpodobně bychom se cítili špatně, kdybychom to neudělali.

Téma obětí a sbírání odvahy k rozhodnutí asi ještě několikrát otevřu.

Minimálně než dočtu opravdu dobrou knížku „Rozhodnutí je na Tobě. Cesty z každodenní spokojenosti.“ od Reinharda K. Sprengera. I když mne častokrát nadzvedne ze židle, bude součástí mé osobní knihovny.

Hezký víkend všem,
Monika

rozhodnost

O soucitu a rychlém návratu

Date
Posted by
O soucitu a rychlém návratu

Běžím už jeden den a přibližně 8 hodin.
Tedy ne v celku. Ale od ledna jsem naběhala víc něž za celý minulý rok. Úspěch? Pro mne ano.

Cítím se jako vítěz pokaždé, když vyběhnu. Ne, až když doběhnu do cíle, ale už v okamžiku, když za mnou zaklapnou dveře od bytu. Když zvítězím nad svou leností a potluču pár krabů v okolí (kdo čte pravidelně, ví, o čem mluvím).

Jestli to takto půjde dál, budu se tento rok cítit jako vítěz minimálně 100x.
Když nad tím tak přemýšlím, nevím, jestli takovou dávku pozitivních pocitů unesu.

Zdánlivě jen běhám. Pracuji na své fyzičce, ale i „psychičce“. Ze začátku jsem nejvíc energie potřebovala na to, abych se k vyběhnutí vůbec přemluvila. Pak jsem si našla rytmus (2 až 3krát týdně, nejlépe obden). Přišla krize. No a odešla. A zase přišla…teď je na odchodu.

Zjistila jsem, že nastavit si tempo (jak často, kolik) a naučit se rychle začít, je pro mne osobně ta nejlepší cesta.

A to platí i v time managementu. Schopnost říct si, kolik toho potřebuji udělat, rozvrhnout práci a vrhnout se do plnění úkolu, HLAVNĚ neodkládat. Nedělat si příliš dlouhé pauzy. Někdo tomu říká prokrastinace. Já v tom vidím kus odvahy, sebeovládání a sebeúcty.

Když to vezmu kol a kolem, prokrastinace je skvělá příležitost, jak získat svou ztracenou sebeúctu zase zpět. Když odoláte pokušení lelkovat, vyhrajete další bitvu. Jednou to bude celá válka.

Mám za sebou 261 km a 739km před sebou.
Jasně Eleanor Robinsonová uběhla můj roční cíl 1000km za 8 dní a 27 minut (v kuse). Klaním se a říkám si, že je dobré mít srovnání.

Ale důležitější je mít rád sám sebe. Mít se sebou soucit. Když nemůžu, tak nemůžu.

Mimochodem Brené Brown říká ve svých Darech nedokonalosti, že perfekcionismus je nedostatek soucitu k sobě.

Klepu se dnes po rameni, protože se cítím parádně.
Podle všeho si svých 1000km budu vychutnávat mnohem mnohem déle, než má ultramaratónská kolegyně.

A o tom to je: dát si SVŮJ cíl a užívat si cestu k němu, protože cíl je splněné přání.

 

Hezkou neděli,
Monika Ambrožová

mým posláním

Nejsem v krizi, tříbím se

Date
Posted by
Nejsem v krizi, tříbím se

Otevírám knížku Brené Brown „DARY NEDOKONALOSTI“. Jsem u předmluvy
a vypadá to nadějně. Velmi nadějně. Prý nejsem v krizi středního věku, ale TŘÍBÍM se.

Tříbení je „čas, kdy člověk cítí zoufalé volání k životu, jaký CHCE žít, a nikoli k takovému, jaký se od něj očekává. Tříbení je doba, kdy vás svět vyzývá, abyste zapomněli na to, kým byste podle svých představ měli být, a PŘIJALI TO, KÝM JSTE.“

Brené Brown mluví o svém soukromém tříbení. O tom, jak se jednoho dne POŘÁDNĚ naštvala a rozhodla se na sobě zapracovat. A na konci této tvrdé práce byla podle svých slov zdravější, radostnější a vděčnější než kdy dřív a …

…poprvé v životě mi bylo dobře v mé vlastní kůži.
Naučila jsem se víc starat o to, jak se cítím, a méně o to, „co si pomyslí lidé.“ Vytyčila jsem nové hranice a postupně se zbavovala své potřeby všem se zavděčit, podávat výkony a být dokonalá. Začala jsem říkat „ne“ spíše než „jistě“ (a pak být naštvaná).

Uvažuji takto, TŘÍBENÍ zní rozhodně líp než krize středního věku.
Raději se budu tříbit, než plácat v krizi. Slyším tam víc naděje a taky vidím světlo na konci tunelu.
Uvidím, co dalšího v knížce objevím. Určitě se o to s Vámi opět podělím.

Příjemnou neděli,
Monika Ambrožová

Cítit se jako smetí, jako nejhloupější, nejhorší

Date
Posted by
Cítit se jako smetí, jako nejhloupější, nejhorší

Sebedůvěra, sebejistota, sebevědomí – tři slova, která se často objeví v diskusi na školení komunikace, time managementu i motivace.

Souvisí s pocitem vlastní hodnoty, důstojnosti a jedinečnosti. S pocitem, do kterého se nerodíme, ale učíme se mu. Získáváme ho prostřednictvím svých rodičů. Jejich výrazů v obličeji, slov, gest i ochoty „zúčastněně“ naslouchat našim myšlenkám, pocitům a přáním. Jsou to malé kousky mozaiky, které se podepisují na tom, nakolik se přijmeme takoví, jací jsme. Bereme se a jsme bráni vážně.

Anselm Grün ve své knížce MOC NAD BEZMOCÍ varuje před negativními poselstvími rodičů: „Na to jsi ještě moc malý. To nemůžeš. Jsi moc hloupý. Jsi moc pomalý. Moc nad vším přemýšlíš. Ty to nikdy nepochopíš….“

„Tyto a další věty udusí každý pocit vlastní hodnoty. Dítě automaticky přijímá zprávu rodičů a prohlubuje ji. Má dojem, že se k ničemu nehodí, že je příliš pomalé, že jiní to umějí lépe atd. Tak nemůže růst žádný cit pro vlastní zvláštnost. Úsudky rodičů dítě natolik shazují, že se cítí jedinečné nanejvýš v negativním smyslu. Cítí se pak jako poslední smetí, jako nejhloupější, jako nejhorší…“

Vyrosteme a své pošramocené sebevědomí si neseme s sebou. Jsme dospělí. Umíme se tvářit sebejistě. Ale slabé sebevědomí občas prosvitne například v nezvládnuté komunikaci v práci, manželství, neschopnosti vážit si svého času a určovat priority v pracovních úkolech, neschopnosti říkat klidné NE…

Jak říká Anselm Grün: „Nikdy není pozdě se pocitu vlastní ceny naučit a posilovat ho, V každé době je možné nedostatečnou komunikaci nahradit komunikací pozitivní.“

Pokud chcete pracovat se svou sebedůvěrou, nebo pomoci svým zaměstnancům posílit sebevědomí, napište mi a já Vám ráda připravím sérii konzultací, nebo školení na míru.