Tag Archives: strach

PAST rozhodování

Date
Posted by
PAST rozhodování

Přišel mi dnes e-mail a strefil se přímo do černého.

Možná to znáte…
Máte starosti. Nebo třeba jen jednu starost a ta si na pár (tý)dnů pronajala vaši hlavu. Nevíte, co dál. Přešlapujete na místě.

A najednou
jako BLESK z čistého nebe…někdo něco řekne, nebo Vám prostě přistane ve schránce email s titulkem:

„Kdy vydržet a kdy jít od toho“.

Být či nebýt?
Zůstat nebo jít? Zatnout zuby, nebo to prostě konečně říct?

Rozhodování bolí.
I když on spíš bolí STRACH z toho, co bude, když se rozhodnu „špatně“. Co když…?

Naštěstí
existuje několik užitečných tipů, které nám pomáhají se rozhodnout.

A naštěstí
existuje od včerejška článek Dalibora Špoka „Past rozhodování“, který je tak zajímavý, že jsem se ROZHODLA o něj s Vámi podělit.

Dalibor Špok nabízí 5 otázek, které nám mohou usnadnit obtížné rozhodování.

Tady jsou:

1. Jak moc mi to dá? Měli bychom se umět ptát nikoli jen na to, zda nechceme příliš moc, ale také zda nechceme příliš málo.

2. Budu moci v dané alternativě realizovat svou osobnost, své já, svou individualitu, své hodnoty? Můžu využívat ty části své duše, které využívat potřebuji, abych byl spokojený a prospěšný?

3. V jaké z nabízených možností mohu nejlépe dávat? – V jakémkoli smyslu toho slova: v práci, ve vztazích, v pomoci druhým. Tak, aby mi toto dávání nejlépe šlo, abych byl pro něj motivován, aby bylo v souladu s mými preferencemi, abych v něm viděl smysl a svůj nejlepší individuální přínos.

4. V jaké volbě budu zažívat větší radost?

5. Jak mohu jednotlivé volby prozkoumat a zjistit, jak se v nich budu cítit?

Můj favorit je otázka č. 4. Dojala mne svou jednoduchostí.
Ještě dnes ji vyzkouším

Když nad tím tak přemýšlím, posílám odkaz na celý článek, protože je v něm mnohem víc, než jsem si po prvním přečtení myslela…

Doteď mi v hlavě zní citát Josefa Mauredera: „Vol si v životě takové cesty, na kterých dokážeš být více milujícím člověkem.“

No to si prostě potřebujete přečíst celé
https://psychologie.cz/past-rozhodovani/#login

Monika

O strachu NAHLAS

Date
Posted by
O strachu NAHLAS

A víte, co se stane, když nahlas řeknete, že máte strach, že něco nezvládnete odevzdat včas?

Někdo Vám zavolá a řekne: „Četl jsem Váš status na FB. Moc mi na našem projektu záleží. Zas až tak moc to nespěchá. Chci, abyste na něj měla dost času a tak se dohodněme na nějakém novém termínu.“

Přiznání ke strachu je přiznání ke zranitelnosti. Chce to odvahu a odvahu taky chce
na zranitelnost REAGOVAT, s citem.

Iveta Clark na svém semináři Síla zranitelnosti mluvila o tom, jak důležitou roli hraje ten křehký okamžik, kdy se někomu svěříte se svými pocity, se svým příběhem.

Prostě máte srdce na dlani.

A teď nastává ta chvíle, kdy druhá strana reaguje. My potřebujeme jen vyslechnout…Potřebujeme prostě jen to, aby druhý člověk s námi byl v našich obavách, v našem smutku, v naší zranitelnosti.

Ale může se stát, že:
1) v jeho očích (možná i slovech) cítíme zklamání
2) se zhrozí a nevěřícně se ptá: „Proboha, jak se ti to mohlo stát? Vždyť už to děláš roky..“
3) začne nás litovat: „Ty chudinko. To je mi Tě líto. Taková chyba.“
4) cítí, jak moc se stydíme a začne nás uklidňovat
5) mávne rukou a řekne:“ To přeháníš. Ono to tak strašné nebude. Prosím Tě, Ty naděláš.“
6) přejde hned k sobě: „Hm, to nic není. Představ si, to mně se stalo…

Taky jsem takto někdy zareagovala v dobré víře, že druhému člověku pomůžu. Není to tak.

Jsou okamžiky, kdy naše ROZHOVORY
potřebují víc TICHA
a tak nějak
jen BÝT.

Pomůžeme nejlépe tím, že V SOBĚ zkusíme najít pocit, který zažívá druhý člověk. Když najdeme svou osobní zkušenost se stejným pocitem, jsme připraveni porozumět tomu, jak se druhý člověk cítí
a umíme se s ním propojit.

Protože SPOJENÍ je to, o co nám jde.

Potřebujeme zažívat pocit,
že JSEM SAMA SEBOU
(dělám chyby, jsem nedokonalá)
a přesto

nejsem SAMA.

Pro Sáru

Date
Posted by
Pro Sáru

„Víš, mami, já nevím, jestli jsem na tu školu připravená.“ Vklouzla mi do náruče, smutně a bezradně se ke mně plnou silou přitiskla. Hladila jsem ji pomalu a něžně po vlasech. Cítila jsem, jak má horkou hlavu. Je tak drobounká. Bylo mi do pláče. Moje malá Sára už půjde do školy a právě teď dostala strach.

Strach ze změny.

Ještě před týdnem pyšně ukazovala aktovku. Důležitě srovnávala pastelky v pouzdře: světlá, tmavá, světlá, tmavá…

Zásadní ZLOM nastal právě včera.

Ve školce nacvičovali nástup na sobotní pasování prvňáků a tam jí to asi došlo. Uvědomila si, že je konec. Končí něco, co důvěrně zná. A neví, co přijde. Kam půjde v září, když se teď ve školce se všemi loučí.

Bojí se.

Moje milá Sárinko, věř mi, že mám často taky strach udělat něco jinak. Jít do neznámého. Překročit práh a vejít do změny. Mají to tak všichni, děti i dospěláci. Každý z nás se bojí. Bojíme se dát výpověď v práci, rozvést se, mít další dítě, nemít další dítě… Každý z nás se bojí.

Jen někdy si to třeba nepřiznáme a děláme ramena.

Držela jsem ji v náručí, hladila a přemýšlela, co říct. Hledala jsem ta „správná“ slova. Ale jaká to jsou? „Ale jdi.“, nebo „Vždyť jsi už velká holka a velké holky se nebojí.“ To jsou věty, kterými bych jí jasně dala najevo, že jejímu strachu nevěřím. Že to, co teď prožívá, není v pořádku. Že ona není v pořádku, když má strach. A to jsem nechtěla.

Její strach je skutečný.

Možná ho cítí až v krku. Svírá ji. Cítí se ohrožená něčím, co není vidět a hledá cestu ven.

Jediné, co mne v tu chvíli napadlo, bylo PŘIJMOUT ten pocit a prostě ho s ní SDÍLET. Sdílená starost, poloviční starost…

„Máš strach, že?… Rozumím ti… Taky mívám strach, když něco končí… Verča, Áďa a Martínek (kamarádi ze školky) se určitě taky bojí a je jim smutno.“

Vzpomněla jsem si na knížku buddhistického mnicha Thich Nhat Hanha „Umění sdílet“ a snažila jsem se dát své malé holčičce naději, že její trápení jednou skončí: „Uvidíš, ten strach za pár dní přejde. Uděláme si krásné prázdniny a brzy bude líp.“

Tápala jsem, jestli to, co říkám, je to pravé. Ještě chvilku jsem ji držela v náručí. Když jsem cítila, že „že už je líp“, šly jsme zalívat kytky.

Potvrdilo se mi, že na STRACH je nejlepší akce. Ale chvilku ho potřebujeme jen tak mít, abychom pochopili, co nám říká.

Třeba, že se v našich životech děje něco významného. Něco, co potřebuje upoutat naši plnou pozornost. Něco, co nejde přejít jen tak, mávnutím ruky.

Monika