Moje (tvoje) krabička

Někde jsem četla, že nepříjemné věci k nám přicházejí samy od sebe. Naopak když chceme zažít něco hezkého, je třeba tomu trochu (hodně) pomoct. Nečekat s rukama v kapsách a dát „těsto do díže“.

Jednou za čas nás ale nepříjemné zážitky doslova převálcují. Nemusí jít o nic tragického. Stačí jedna, dvě nepříjemné maličkosti denně – několik dnů, týdnů, měsíc v kuse a jsme doslova a do písmene PLACATÍ.

Vybavujete si ty scénky v animovaných filmech? Projede parní válec a z kočky je na malou chvíli předložka před krb. Pak se jako kouzlem nafoukne a běží dál. Dokonce si pamatuje i kam 🙂 Neuvěřitelné.

Chce to asi pevnou kostru.

Hodně pevnou kostru, která ochrání životně důležité orgány před totálním rozmačkáním. Robinson pomůže jen na chvíli (příspěvek ze 14.9.). Blbá nálada se k nám vrátí oknem a drží se nás zuby nehty.

Co teď?

Psychiatr Max Kašparů navrhuje zpevnit krabičku. On mluví o šestistěnu, který nás ochrání před negativními vlivy. Já jsem si okamžitě vybavila krabičku.

Představte si, že stojíte uvnitř této krabičky a v ruce držíte zapálenou svíčku. Aby nezhasla, potřebujete, aby stěny krabičky držely pevně u sebe a nevznikl průvan.

Zadní stěna je Vaše OPORA. Někdo o koho se můžete opřít. Váš soukromý zdroj bezpečí a naplnění. Rodina, partner?

Stěna před Vámi je Vaše TĚŠENÍ. Potřebujeme se pořád na něco těšit, abychom byli spokojení. Kdo říká, že už nemá pro co žít, asi moc spokojený není, co myslíte?

Stěna vlevo jsou PŘÁTELÉ. Lidé, kteří Vás chápou a nekritizují.

Stěna vpravo jsou Vaše VZTAHY v PRÁCI. Trávíme tam velkou část dne, tak by bylo fajn, kdyby zde vládla pohoda.

Podlahu tvoří naše schopnost ŽÍT TADY A TEĎ. Potřást si ruku sám se sebou, jak jsem si teď přečetla v jednom citátu. Pracovat s tím, kdo jsme a co máme právě teď.

Strop je naše cesta do nebe. Duchovní rozměr, který dává našemu životu smysl. Je to láska, vděčnost, naděje, pravda, krása, kultura a víra.

Pěkné, co myslíte?

Jak vypadá právě teď Vaše krabička? Všechny stěny jsou pevné a drží? U mne by se sem tam nějaká dírka našla.

Postavit pevnou krabičku není záležitost jednoho odpoledne. Proto píšu tento příspěvek v pátek, abyste mohli o víkendu začít stavět základy 😉

K příspěvku mne inspirovaly články na psychologii.cz. Hlavně tento https://psychologie.cz/chranit-svuj-plaminek/
Je to takový rozcestník k dalším moc fajn příspěvkům.

Tak hurá do krabice a přeji Vám příjemný víkend,
Monika

Šťastný jako ROBINSON

Myslím, že jsem založením optimista, ale někdy TO na mne taky přijde.

Třeba

Třeba když přijdu po školení na parkoviště a zjistím, že tam nemám auto. Vstávala jsem o půl páté ráno. Celý den stála před lidmi a mluvila a mluvila, v místnosti, kde teplota neklesla pod 30°C. Ošidila jsem oběd ve víru vášně a pak ověšená kabelami stojím na parkovišti a vidím, že nic nevidím.
Pátek, půl páté odpoledne. Blbá doba. I policie je unavená…

Ale pomohl mi Robinson. Vlastně Robinsonova metoda změny myšlení.

Prostě vycházíte z reálné situace a hledáte ještě několik jiných možností, jak se na situaci podívat z jiného úhlu.

„Metoda čerpá z příběhu Robinsona Crusoe.

První tvrzení je zdánlivě kruté: „Všichni kromě mne se utopili.“ Než si začne Robinson házet mašli, z jiného úhlu pohledu může vidět: „Já jsem přežil. Jsem tu, živý, zdravý, mám hlavu, ruce a nohy.“

Druhé tvrzení: „Nemám žádné oblečení!“ Jiný úhel pohledu: „Tady je ani nepotřebuji, naštěstí jsem ztroskotal na velmi teplém místě.“

Další fakt: „Nemám žádné přístřeší.“ Varianta: „Mohu si nějaké najít, postavit a ještě se u toho něco přiučit.“

„Nemám žádné jídlo.“ – „Budu si muset nějaké obstarat.“

„Jsem tu úplně sám.“ – „No konečně.“

„Přišel jsem o veškerý majetek.“ – „Tady nemám peníze za co utratit. Moje bohatství jsou moje zkušenosti.“

Takže, když jsem se dobelhala na odtahové parkoviště na úplně opačné straně Brna (taxiky v tuto dobu odmítali jet přes rozkopané Brno), a uslyšela jsem větu:

„Tak a jeďte hlavně opatrně, ať se nestane ještě něco mnohem horšího.“

Tak tehdy, právě tehdy jsem si řekla:“ Jó, Robinson.“

S metodou jsem se poprvé setkala tady: https://psychologie.cz/ja-robinson/. Z tohoto článku jsou taky předchozí příklady.

Pozor,
až budete číst tento článek, přečtěte si důležité upozornění, že není dobré hned skočit do Robinsona. Nejprve je třeba si emoci prožít. Projít si procesem truchlení, dovolit si prožít bolest, žal, smutek, zoufalství, a pak teprve hledat, co nás ta situace učí.

Všechno jsem minulý pátek měla a měla jsem dost času na opravdu důkladné prožití truchlení, bolesti, žalu, smutku i zoufalství. Na to je D1, v pátek odpoledne ve směru na Olomouc přímo stvořená.

A co jsem se z této naučila?

Že je podezřelé, když na parkovišti, které je většinou naprosto plné, najdu volné místo. Takže si příště raději vystoupím a pěkně si ho obejdu.
Že je dobré mít v mobilu navigaci, když není policie ochotná říct víc, než adresu, kam auto odtáhli.
Že je dobré mít drobné na jízdenky, když taxi odmítne přijet, protože v pátek je u nádraží více zákazníků.
Že u odtahové služby jsou taky lidi a dokonce moc hodní.

Naučila jsem se toho mnohem víc, děkuji.
A prý jsem v tom nebyla sama.
Prý nás ten den Robinsona zkoušelo na tomto místě deset.

Tak to je fajn, že už to umíme 😉

Vždyť je vlastně fajn, že mi to auto jen odtáhli a neukradli. To bych byla v Brně na policii možná ještě dnes.

Mějte se hezky, Robinsoni,
Monika

Čekání na duši

Jeden starý příběh vypráví o mladém indiánovi, který si koupil auto a pozval na výlet svého starého strýce.
Ten po čtvrthodince jízdy procházkovým tempem poprosil synovce, aby zastavil.
Vystoupil a posadil se na kraj silnice.
Synovec se ho zeptal: „Je ti nevolno, strýčku?“
„Ne,“ odpověděl indián, „čekám, až nás dožene moje duše.“

Krásný příběh, co myslíte?

Jsou dny, které bych potřebovala také prosedět na kraji silnice. Proto dnes vypínám počítač, aby mne má duše mohla dohnat.

Mějte se indiánsky,
Monika

P.S. Příběh jsem našla v knížce Time management jako duchovní úkol. Autoři: Friedrich Assländer a Anselm Grün.

Občas jsem vystresovaná antilopa

Představte si antilopu, jak utíká před straaašlivě hladovým lvem.
Antilopa běží seč ji nohy stačí. Je to závod o život. Ve vzduchu visí smrt. Její smrt.
Naše antilopa o tom ví, a tak dá do útěku ÚPLNĚ všechno a …vyhraje.
Lev naštvaně odchází. Prohrál. Antilopa tak trochu taky… tedy alespoň na chvíli.

Nesmí se vrátit ke svému stádu.
Je PLNÁ stresu. STRES je cítit z její srsti, z jejího dechu. Je jí vidět na očích. A oni ji nechtějí. Smrdí jim. Musí tu nepříjemnou pachuť strachu ze sebe co nejrychleji setřást.

Tak se jde na půl dne VÁLET do bláta.
Uvolní se, nabere ztracený klid a rovnováhu. Dokonale se zrelaxuje a pak jde domů. Už na ni čekají.

Hurá, šťastný konec.

Možná se ptáte, odkud to vím.
Je to pár dní, co jsem si přečetla skvělý článek ale tak nějak jsem pořád neměla ten pravý důvod, proč vám o něm říct. Víte, že se snažím vše přečtené propojovat s běžným životem.

A dnes TO přišlo.

Vyšla jsem ráno před dům. Uviděla své auto a už jsem v tom byla. Prostě jsem dostala vztek. Podle autora článku (už to bude, za chvíli prozradím) bych si měla říct něco ve stylu:

AHA, stoupá ve mně hněv, to je zajímavé, co ta situace přináší“.

Pravda, pravděpodobně jsem si něco takového řekla. Možná ne těmito slovy, ale určitě hodně podobně. Nevěříte?

Pak jsem se narovnala a začala se intenzivně soustředit na to, jak se má chodidla dotýkají chodníku. A vida… už jsem se cítila líp. Přidala jsem ještě pro jistotu hluboký nádech nosem a výdech pusou a bylo to. Ani jsem nemusela přejít ke třetímu kroku: pohnout prsty na rukách i nohách. Na 2-3 vteřiny zavřít nohy i ruce do pěstí, pak protáhnout a uvolnit.

Takže první nával vzteku jsem zvládla. Paráda.

A teď ještě zpracovat pocity PO TOM.
Možná to máte taky. Mohla bych si nechat v hlavě kolovat myšlenky typu: který člověk tohle udělal. Je to … Mohla bych se ublíženě nimrat ve zkaženosti světa. A byla bych znovu zpět. Vytočená, ublížená, naštvaná na sebe i celý vesmír. A víte, že vesmír je nekonečný. Určitě bych se dokázala bravurně vytáčet celý, celičký den. Ale já nechci. Mám něco lepšího na práci.

Vzpomněla jsem si na jednu pěknou větu:

Dokud nebudeme svatí, budou se nás naše i cizí emoce dotýkat fyzicky i mentálně.

Takže je normální, že cítím, co cítím. V každém případě nehodlám v těchto pocitech (sebe)obviňování pokračovat. Ten člověk mne chtěl vytočit a já to prostě NEUDĚLÁM.
Udělám jen to, že Vám napíšu tip na skvělý článek. A pak celý zážitek zabalím (…balím, balím) a hodím do popelnice. Protože tam patří.

A ještě slíbený odkaz:
http://psychologie.cz/emoce-vnimat-ustat-rozdychat/

Hezké čtení, Monika

P.S. Jdu se válet do bahna.

Jak velký je váš lalok nářků?

Nad pravým okem ve výši spánku má každý z nás svůj „lalok nářků“. Je to místo, kde si mozek ukládá všechny negativní myšlenky. Ty, které si vytváříme i ty, které přicházejí samy. Pozitivní myšlenky míří do levého čelního laloku. Podle velikosti laloků můžeme odhalit, jestli jsme spíš optimisté nebo pesimisté.

Přes den naším mozkem proběhne 50 až 60 tisíc myšlenek. A protože jsme po svých předcích zdědili tzv. katastrofický mozek, většina z nich je negativních. Naši předkové jej potřebovali pro přežití. Včas rozpoznat nebezpečí a uniknout. PROTO máme víc negativních myšlenek než pozitivních.

Proč říkám POZOR:

Myšlenky fungují jako přímý příkaz pro mozek. Černé myšlenky = černý výsledek. Znáte sebenaplňující se proroctví…

Pierre Franckh říká: „Pokud chceš vědět, jaké příkazy jsi svému mozku až do dnešního dne dával, jednoduše se podívej, v jakém světě nyní žiješ. Je výsledkem tvých dosavadních myšlenek.“

Osobně si nejsem jistá tou stoprocentní přímou úměrou, ale něco na tom asi bude.

Negativní postoj minimálně:

1) brzdí naši odvahu riskovat, zkusit udělat něco jiného, jinak, jinde s někým jiným
2) zvyšuje naši podezíravost… co kdyby…
3) omezuje schopnost vidět souvislosti. Jsme jako auto v noci. Vidíme jen tam, kam dosáhnou naše světla.

Co s tím?

Negativní myšlenky vznikají samy od sebe. Ty pozitivní si můžeme VYTVOŘIT.

Tak hurá na to!

Příjemně horký den,
Monika