Minulý pátek brzy ráno jsem se labužnicky rozhlížela v květinářství.
Po chvíli kochání jsem uviděla přesně to, co jsem potřebovala a vydala se k pokladně. Najednou paní prodavačce zazvonil telefon.
Zvědavě jsem čekala, co udělá.
Podívala se na mne a řekla: „Omlouvám se. Potřebuji to vzít.“.
Pak rychle vyřídila telefonát a už se věnovala jen mně a mé růži.
Neurazilo mne to.
Asi by mi vadilo, kdyby na mne předtím nepromluvila. Kdyby se víc a příliš dlouho věnovala těm „nepřítomným lidem“, než mně naprosto přítomné a reálné zákaznici. Zachovala se profesionálně. Řítily se na ni dva úkoly. Rychle zhodnotila situaci. Postupovala podle důležitosti a postupně vyřídila oba požadavky.
Byl to excelentní singletasking v praxi.
Nevím, jestli paní prodavačka ví, co to singletasking je, ale umí to.
A je v tom fakt dobrá.
Singletasking je opak multitaskingu.
Je to schopnost dělat JEDNO PO DRUHÉM. Schopnost soustředit a udržet pozornost na jeden úkol, i když kolem Vás sviští kulky.
Když to umíte, dokončíte víc úkolů. Důležitých úkolů. A to navzdory vyrušování, kterému se v běžné práci a životě prostě nevyhneme.
Singletasking je ze začátku dřina.
Bojujeme s vlastními nedobrými návyky (dlouhý rozjezd po ránu, surfování po internetu) a taky možná s tím, že přece vypadá líp, když toho máme hodně a nevíme, kam dřív skočit. Když se náš stůl prohýbá pod tíhou papírů a složek s nadpisem „Naléhavé – Okamžitě vyřídit – Aktuální“. Bojujeme možná i s tím, že přece lidi zklameme, když jim okamžitě nevyjdeme vstříc. Kdykoliv, když vejdou do naší kanceláře. Kdykoliv, když od nich dostaneme e-mail. Kdykoliv nám zavolají a potřebují si promluvit o neodkladné záležitosti.
Blbost.
Pardon, ale je to blbost.
Už několik let držím pravidlo čistého stolu.
Na stole mám jen věci, které potřebuji k vyřešení jednoho jediného úkolu. Toho nejdůležitějšího. Vše ostatní dávám bokem. Jeden stůl, jeden okamžik, jeden úkol.
Pomáhá mi to držet pozornost a taky ji vracet, když mi uteče.
Jak píše Lucka Ernestová na kartičce, kterou mám nad stolem:
Věnuj pozornost tomu,
co právě děláš.
Tomu, čemu ji věnuješ,
vdechuješ život.
Soustřeď se na věci podstatné
a neprobouzej ty zbytečné.
Odměnou je mi omamný pocit z dokončené práce.
Ano, přiznávám. Na konci své pracovní doby jsem často omámená.
Respektuji svůj mozek a to, že byl stvořen pro jeden úkol. Slovy odborníků náš mozek nezvládá vícenásobnou zátěž. Není schopen pracovat na dvou úkolech současně. Jen mezi nimi přepíná.
Cvak. Cvak. Cvak. A naše produktivita (tfuj slovo) sklouzne o 40% dolů.
A tak po dni plném přepínání, jsme přetažení. Za námi leží hromady nedořešených úkolů, spousta zbytečných chyb, nepopsatelná únava a nepříjemný pocit NESCHOPNOSTI.
Únava, neschopnost, chyby.
Když se rozhodneme přijmout singletasking, přebíráme odpovědnost za svůj čas. Učíme se taktně a rychle vyrovnávat s vyrušením. Posilujeme odvahu vypnout přes den na nějakou dobu internet a telefon, nebo dokonce nalepit na dveře lístek: „Mám deadline, prosím, nerušit. Budu k dispozici…“.
V knížce Singletasking od Devory Zackové jsem si přečetla krásné doporučení:
Vždycky dělejte o jednu věc méně,
než kolik myslíte, že zvládnete.
Bernard Baruch
Knížka je plná parádních citátů a taky praktických tipů, o které se ráda s Vámi podělím zase někdy příště. Většinou jde opravdu o velmi jednoduché tipy. Jejich kouzlo odhalíte, až je vyzkoušíte na vlastní kůži.
Tak co si třeba uklidit na stole?
Monika Ambrožová
