Před chvílí jsem si přečetla, že ŽASNUTÍ je cestou ke spokojenějšímu životu.
Povznáší nás nad naše ego, z p o m a l u j e čas, dodává NADĚJI, propojuje nás s přírodou a probouzí spící KREATIVITU.
A došlo mi to.
18. listopadu to bude přesně na chlup 5 let, co se dopuji žasnutím od rána do večera.
Ráno vstanu, žasnu nad tím, jak je fajn vstávat s malou Sárou. Žasnu nad vytříbenými argumenty ohledně oblékání. Žasnu cestou do školky, jak je neuvěřitelně fajn držet tu malou ruku a přeskakovat popadané špendlíky na chodníku. Hodně žasnu v šatně, když poslouchám ranní dávku rozhovorů roztomilých pidi-lidí. No nedivte se, pak se někdy prostě neudržím a žasnu i v práci.
Když to tak vezmu kol a kolem, vlastně celý den nevycházím z úžasu. Žasnu a žasnu. A většinou jde o úplně obyčejné věci, okamžiky, vůně a tóny. Svačina na pařezu, voňavá záclona, šumění větru, dobře napsaná věta. Žádná zběsilost, jen tiché žasnutí.
A kdy žasnete vy?
Hezký večer, Monika
P.S. No tak… Všeho nechejte a pojďte si pořádně zažasnout…